Vydání: 2010/22 Inteligentní plán, 25.5.2010, Autor: Aleš Palán

Autorům snímku se podařilo natočit veselý film o vážných věcech, aktéry svého příběhu nezesměšňují, ale dívají se na ně s pochopením. Divák přitom ani na minutu nezapomíná, že celá ta taškařice má hluboký podtext.

Taková slova by si o své komedii chtěl přečíst snad každý režisér. Tentokrát jsou ale určena dvěma dokumentaristům Vítu Klusákovi a Filipu Remundovi a jejich mrazivé dokumentární taškařici Český mír. Už názvem díla se režiséři hlásí ke svému prvnímu filmu Český sen – příběhu nákupní horečky u neexistujícího hypermarketu. Tentokrát natočili dokument o jiném snu: o tom, že v Brdech bude, nebo nebude stát americký radar. Dokumentaristé sledují příběh od jeho mediálního zrodu – už tehdy přijíždějí do Trokavce, vesnice, jejíž starosta zvedl prapor odporu proti záměru vlády postavit mu za humny vojenské zařízení. Přidávají se k němu aktivisté Greenpeace, mladí komunisté, a zejména většina české populace, která u nás cizí vojska prostě nechce a basta. To už se ale ke slovu dostává i druhá strana, podpořená v některých momentech také oficiální vládní kampaní, a pro radar se dělají besedy, vyslovují se známé osobnosti, ministryně obrany nazpívá píseň… Snad nejméně věrohodně působí na plátně argumentace představitelů vládního proradarového týmu a ekologických a trokaveckých aktivistů. Jedni v nažehlených oblecích, druzí v maskáčích, jedni jednoznačně pro, druzí zarputile proti. Na obou stranách však za jejich zády tušíme v některých případech velké peníze, případně zájem ukázat se v té velké mediální hře a užít si svých pět minut slávy. Co na tom, že je ta sláva hodně trapná. Naopak, čím jdeme „níž“, tím víc působí jednotlivé postoje autenticky. Zde se odhaluje sama dřeň sporu. Trokavečtí venkované na zabíjačce připouštějí, že mají z radaru strach. Básník Ivan Jirous, který se vzteká a běsní na jednom protiradarovém mítinku, naopak apeluje: Co jste dělali, když tu Rusové instalovali rakety SS 20? Nemějte strach aspoň tentokrát. Na tuto jemnou vrstvu, na práci s vlastními emocemi, ovšem pod palbou napulírovaných „argumentů“ amerických generálů či „protestů“ ve formě bojových her Greenpeace, není místo. Největší zásluhou filmu Český mír je, že právě tento prostor v divákovi otvírá. Divák, který si chce procházku radarovským hemžením náležitě užít, měl by si odmyslet, že také on v té době pravděpodobně patřil k jednomu z těchto sveřepých názorových táborů, byť se dost možná takto veřejně neexponoval. A kdo by se chtěl zamyslet, měl by si to – alespoň po skončení filmu – připomenout.