Když Bůh vstupuje do svého světa

Mám kamaráda, který byl kdysi v Medžugorii a byl tam svědkem jakéhosi zázraku – jak a co se stalo, není pro tento příběh důležité, v každém případě se ale jednalo o něco mimořádného. Když mi popisoval své pocity, na prvním místě byl prý děs. Děs z toho, že to funguje, že někde mimo náš pozemský svět jsou síly, které slyší naši modlitbu, kterým není jedno, zda jsem dobrý, nebo zlý; úlek z toho, že Bůh opravdu je, že když cokoli v rámci modlitby řekneme, někdo to slyší a bere vážně.

Myslím, že přesně tohoto se týká vánoční tajemství. Když v kázáních mluvíme o tom, jak Bůh vstupuje do svého světa, máme na mysli zejména naše malé zázraky všedního dne, taková ta drobná Boží pohlazení. Jenomže zázrak v Písmu svatém je něco jiného, je to prudký vpád numinózna, nevysvětlitelný fyzikálními ani jakýmikoli jinými zákony: Lazar vstává z hrobu a mládenec naimský z pohřebního průvodu. Bůh přichází a první reakcí je bázeň, Bůh řekne a ono se stane. Bůh promluví a jeho slovo je jako dvojsečný meč, který se nevrátí bez užitku a vykoná svou práci – od Budiž světlo až po Slovo, které se stane tělem. Mnohokrát a mnoha způsoby Bůh mluvil k našim otcům skrze proroky a poslední slovo, které vyslovil, je Ježíš. A Slovo se ubytovalo mezi námi a to Slovo svítí v temnotě a temnota je nepohltila. Vánoce jsou velmi zneklidňující.

Když Bůh promluví

V mém kostele v Lechovicích byly celou totalitu řeholnice a teprve po revoluci se přesunuly zpět do Brna. Sestřička Josefínka byla dlouhá léta v Lechovicích kostelnicí a těch několik desetiletí byla v kostele prakticky pořád, ve dne i v noci. Několik měsíců předtím, než umřela, mi poslala dopis. Jakýsi Rakušan byl prý od narození slepý, až jednou si v Lechovicích omyl oči vodou z naší studánky, co je pod kostelem, a když se vrátil do Rakouska, viděl. A napsal o tom Josefínce a ta pak mně. V tu chvíli jsem konečně pochopil, o čem mluvil můj kamarád: Bůh promluvil do našeho zaběhaného stereotypního koloběhu mší svatých, vánočních zpovědí, poutních zájezdů, do našeho zajetého světa církevního průmyslu, křtů, biřmování, sňatků a pohřbů. Dotek numinózna, Bůh, který promluví, Bůh, který chce vždy víc, než je v silách člověka, je zneklidňující Bůh. Najednou jsem měl pochopení pro farizeje, znalce zákona a veleradu. Příchod samotného Mesiáše musel být pro jejich zaměstnání mnohem děsivější než pro mě jeden uzdravený slepec. Je strašné, když Bůh vyslyší naše modlitby a přijde a protrhne záclonu mezi nebem a zemí, neboť najednou se po mně něco chce – a zejména to, abych změnil život. Když Bůh promluví, Mojžíš poukazuje na to, že není vhodným vůdcem a vlastně neumí ani mluvit, a Jonáš na podobné oslovení prchá, dokud to jde. Fyzická realita Ježíše Krista, vpád nebe na zem, Vánoce, které jako dynamit roztrhnou přehradu mezi nebem a zemí, Slovo učiněno tělem způsobí na prvním místě bázeň, velikou bázeň.

KDYBY PŘIŠEL DNES…

A tak jsem se pro sebe ptal, co kdyby nás Bůh konečně vyslyšel a naše modlitby o Maranatha se naplnily? Nevím, možná proto jsme ostré hrany Slova, které se stalo tělem, zaobalili a uhladili do dárků a vánočního papíru a Krista přijímáme jako malé dítě a asi je to tak v pořádku. Během staletí lidová fantazie vymyslí laskavou atmosféru, rozmanité figurky moravského betléma, texty koled i s nezbytným hajdom tydlidom, žežuličku i křepeličku, cukroví, tichou noc, očekávání kolem vánočního stromečku a vánočních pohádek, a nejasnou představu, že bychom tak nějak na ty Vánoce měli být dobří. V této podobě jsou Vánoce stravitelnější a jsme schopni je přežít bez úhony – a opakuji, asi je to tak dobře. Ježíš proti spojeným silám tehdejších mocných světa a církevní hierarchie nakonec dopadl, jak zřejmě musel. A někdy se ptám sám sebe, jak by dopadl dnes, kdyby přišel znovu, kdyby se znovu Slovo stalo tělem a nám kněžím kdyby živý Ježíš začal vykládat o tom, že sice máme klíče, ale sami jsme nevstoupili, a těm, kteří chtěli, jsme v tom zabránili, nebo jemně upozorňovat, že děvčata z příhraničních silnic od Znojma na jih nás předejdou do nebeského království…