Vydání: 2012/51 Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, 18.12.2012

„Nejednou se přede mnou rozplakali dokonce i muži,“ svěřuje se Veronika Jelínková z Charity ČR, která nedávno navštívila uprchlické tábory v Jordánsku. Pro tyto lidi je podle ní aspoň trochu povzbudivé, že o ně někdo jeví zájem a že podpora Charity ČR prostřednictvím jordánské charity je adresná a šitá na míru skutečným potřebám. „Největší břímě v této práci asi je, že uprchlíků je moc a vy nikdy nebudete schopni pomoci všem,“ dodává. Jen velmi malá část z nich si je totiž schopna najít v sousedních zemích práci, aby mohli uživit a zabezpečit své rodiny. Přitom tito uprchlíci podle Jelínkové velmi trpí už samotným faktem, že museli opustit svůj domov, a stále plánují, že se do několika měsíců vrátí zpět. Dříve ale doufali, že toto provizorium bude trvat jen několik týdnů.

Tisíce syrských rodin živoří v sousedních zemích v garážích, nedostavěných bytech nebo primitivních přízemních obydlích v táborech
– a ještě za to platí (pro ně) vysoký nájem. Nedostává se jim jídlo, v jejich příbytcích chybí často okna a momentálně si dělají starosti, jak vůbec zvládnou zimu. Nevlastní skoro nic, odešli jen s batohy na zádech. A to není všechno. Navíc mezi nimi vládne strach. Dokonce i v rozhovorech s humanitárními pracovníky jsou opatrní.  „Syrské rodiny se většinou bojí fotografování nebo natáčení, neboť mají strach buď o sebe, nebo o své blízké, kteří zůstali v Sýrii. Syrské tajné služby jsou totiž všudypřítomné a jakékoli zveřejňování osobních údajů se může vymstít,“ vysvětluje pracovnice charity.