Vydání: 2013/4 Modlete se za dobrou volbu!, 23.1.2013, Autor: Aleš Palán

Když se mladý student Jan Palach v lednu 1969 na Václavském náměstí upálil, Hollandová studovala pražskou FAMU. S Čechy a v Čechách zažívala následné vzedmutí soucitu i hněvu, stejně jako následnou společenskou rezignaci. Kdo jiný tedy než ona je povolán zachytit dobu a místo na filmovém plátně?

Svým snímkem to činí skutečně důkladně. Důraz na historickou věrnost, která jde do nejmenších reálií, je až obsedantní. Podmínkou popalachovské „normalizace strany a společnosti“, ale zároveň jejím produktem bylo lámání charakterů. Právě na něm byl husákovský režim 70. a 80. let postaven. Takový je i jeho nadčasový důsledek – jeho ozvuky zažíváme dodnes.

Palachovou obětí celý film začíná. Pod Muzeem se potácí hořící muž. Přihlížející jsou šokováni. To pravé zděšení však nastává, když se vyšetřovatelé a následně veřejnost dozví, že nešlo o sebevraždu, nýbrž o politicky motivovanou oběť. Jak Palach napsal v listě na rozloučenou, jeho protest měl „probudit svědomí národa“. Povedlo se mu to. Ovšem jen nakrátko…

Jádrem filmu je zachycení ohlasu Palachova činu ve studentském prostředí a boj Palachovy matky a bratra o očištění jeho jména. Jan byl totiž normalizačními politiky a médii představován jako vyšinutý jedinec. Aktivní roli v tom sehrál vysoký komunistický politik Vilém Nový. Právě s ním se Palachovi pro pomluvu soudí. Ačkoliv se mladá právnička, budoucí polistopadová ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová, snaží sebevíc, výsledek je předem daný…

Film bychom mohli klasifikovat jako právnický thriller s politickým akcentem. Hollandová velkému tématu obětovala mnoho tvůrčích sil a vstoupila do něj s potřebnou vážností. Je osvobozující vidět snímek z naší nedávné minulosti, který se neutápí v plytkých vtípcích, jež každý film rozbíjejí. Nezvykle vážný ponor můžeme zřejmě připsat také tomu, že režisérka je Polka. Skutečný střet lidí normalizací už zlomených a těch stále odolávajících by totiž každé odlehčení pouze maskovalo.

Producent snímku firma HBO (ve stejnojmenné televizi začíná být v těchto dnech film promítán: 27. 1., 3. a 10. 2.) nalezl dostatečné množství prostředků, takže tvůrci mohli počítat s velkorysým rozpočtem. Výsledkem je třídílný film, přičemž každý z dílů by svou stopáží vystačil na samostatný „celovečerák“. První dva díly však touto ambiciózností velmi trpí. Ano, reálie jsou zobrazeny přesně, historická věrnost je respektována, režisérka vede herce sebevědomě. K čemu ale to všechno, když výsledkem je především strnulé čekání na druhý dramatický vrchol snímku? Mezi Palachovým sebeupálením a samotným procesem se totiž tyčí více než dvě hodiny filmového materiálu.

Co si s tím prostorem počít? Režisérka neodolala a vytvořila v něm Palachovi pomník. Ve smyslu politickém je něco takového pochopitelné, ve smyslu uměleckém to však nabourává kostru široce rozmáchlého filmu. Přičteme-li k tomu výhradně statickou kameru Martina Štrby a důraz na výtvarnou složku jednoho každého záběru, napětí nalézáme spíše v látce samotné než v jejím zpracování. Na pamětníky to fungovat může, otázkou zůstává, zda to dokáže oslovit mladé.

Film doprovází široce pojatá propagační kampaň. Internetová stránka www.vernyzustanu.cz přináší rozhovory s tvůrci i pamětníky, podstatné údaje jsou k nalezení též na www.hbo.cz/series/horici-ker. Vzhledem k předpokládanému promítání za hranicemi Česka a Polska můžeme očekávat širší společenskou diskusi o minulosti, vině a ochotě přehlížet charakterová selhání minulosti nás samotných i našich veřejných reprezentantů. Jeden z prvních internetových diváckých ohlasů zní: „Film bych vřele doporučil mladé generaci od 15 výš a pak komunistům, těm ale povinně!“ Snad na film někdo z nich skutečně dorazí… Aby pak velké politické drama pouze nepřesvědčovalo už přesvědčené.