- Katolický týdeník

Česká filmová a televizní akademie jej vyslala do letošního klání o americké filmové Oscary. Uběhlo jen pár dní od jeho premiéry a už ho vidělo přes sto tisíc diváků! O čem je řeč? O novém filmu režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského Horem pádem.

Snímky Jana Hřebejka získaly v posledních letech punc rodinných filmů. Svou širokou náručí, svým humorem, přívětivostí a jistou smířlivostí nabízejí divákům nejen obecně srozumitelnou komediální podívanou, ale i společné, bezbolestné prožívání naší nedávné minulosti. Kladné i záporné postavy se vždy v závěru Hřebejkových filmů sbratří a pravým viníkem je režim - ať už nacistický (Musíme si pomáhat) či komunistický (Pelíšky, Pupendo) - který nám někdo cizí vnutil. Toto vábivé relativizování vlastní spoluviny, tento pohodlný český alibismus byl režiséru Hřebejkovi často vyčítán. Možná už ho nebavilo poslouchat ty věčné nespokojené kverulanty (filmové kritiky) a chtěl jim ukázat, že umí natočit i něco opravdu drsného, neutěšeného, že umí zajet českému divákovi pěkně pod kůži a nastavit mu nepříjemné zrcadlo. A tak natočil Horem pádem.

SMOLAŘ FRANTIŠEK
O čem vlastně nový Hřebejkův film je? Stručně řečeno: o malých českých grázlících, kteří v jistých situacích umí „vytáhnout“ a chovají se obzvlášť odporně, a také o zjevném či skrytém českém rasismu. Tu první skupinu zastupují hned v úvodu filmu dva převaděči (v podání Jana Budaře a Zdeňka Suchého), kteří pašují uprchlíky, ale do vytouženého Německa je už nedovezou. V nejbližším českém lese je vyženou ven. Jednou ale ve spěchu zapomenou vyložit celý „náklad“ a v kamionu zůstane miminko. Dost nepravděpodobná scéna rozehraje bizarní zápletku filmu. Snědý kojenec putuje do zastavárny, která jinak slouží i jako doupě černého obchodu. Sem chodí zpeněžit svůj denní lup i další dvojice zlodějíčků - kapsářů a příležitostných loupežníků (Pavel Liška a Marek Daniel). Ti nás během filmu několikrát omráčí svou drsnou mluvou. Nové a nové přívaly sprostých výrazů, které ze sebe chrlí, obnažují jejich duševní obzory i ztrátu kontaktu s mateřským jazykem, který se pro jejich způsob přežívání stal příliš komplikovaným.

Miminko se ale v zastavárně příliš neohřeje. Jedním z hlavních hrdinů filmů je vcelku dobromyslný smolař, fotbalový fanoušek František (Jiří Macháček), na kterém se tvůrci filmu vyřádili - vedle chabého rozumu mu nadělili i šišlání, rozštěp, děsivou kulturu stolování, životní frustraci, silné paže, které se vymykají kontrole (hlavně v opileckém rauši na fotbalovém stadionu), z toho plynoucí bohatě popsaný trestní rejstřík a neplodnou ženu Milušku – její touha po dítěti je přímo patologická, avšak právě Františkovy „fotbalové“ průšvihy jim znemožňují dítě adoptovat. Umanutá Miluška (Nataša Burgerová) tedy dítě načerno zakoupí ve zmíněné zastavárně. A tak jednou večer čeká doma na Františka nemilé překvapení. Jako kovaný sparťanský fanoušek patří k rasistickému jádru fotbalového klubu, které blouzní o „bílých Čechách“. Doma v kolébce však najde snědé nemluvně, což mu řádně vytmaví jeho fotbalový kumpán a rasistický guru s přezdívkou Plukovník v podání Jaroslava Duška, když k němu jednou nečekaně zavítá na „inspekční“ návštěvu. Scéna nad dětskou postýlkou, kde mu pološílený Plukovník znovu osvětluje rasové rozdělení světa, zatímco František už k dítěti získal citový vztah (a oponuje mu po svém: „Jdi vod tý postýlky, nebo se mi splašeji kladiva!“), patří k těm nejzdařilejším momentům filmu, kdy smích střídá mrazení v zádech. Tento zjevný rasismus by byl ale jen laciným terčem, kdyby se nesáhlo hlouběji do české společnosti.

I HANKA JE RASISTKA
S motivem skrytého rasismu se setkáváme ve druhé dějové linii filmu. Stárnoucí profesor (Jan Tříska) má podstoupit závažnou operaci, a proto se rozhodne uspořádat své rodinné záležitosti - usmířit se synem (Petr Forman), který kdysi nenaplnil jeho ideály a emigroval do Austrálie, a také ukončit rozvodem již dávno rozpadlé manželství, aby v případě úmrtí mohla dědit i jeho mladá družka Hanka (Ingrid Timková), která jinak pracuje v poradně pro uprchlíky. Oběd na usmířenou se však nevyvede a profesorova bývalá žena (Emílie Vašáryová) zde v narážce na svou sokyni spustí protiromské tirády, které vycházejí z nálad, hluboce uhnízděné jsou v české společnosti. Tato kdysi žádaná překladatelka z ruštiny je totiž v penzi nucena žít na Žižkově mezi cikány, a už pouhé slovo „uprchlík“ v ní vyvolává pocit existenčního ohrožení cizí rasou (stejně jako předtím u Plukovníka). Celá trapná scéna u stolu je – i přes svou teatrálnost - jakýmsi komentářem ke scéně nad postýlkou.

Ve druhé půlce filmu se ale tvůrci jakoby zalekli svých směle předestřených témat, takže je už dál přestanou rozvíjet, a film začne upadat do zmírňující a uklidňující polohy. Starý Hřebejk se hlásí o slovo. Jako by bylo třeba ukázat, že tak trochu rasista je vlastně každý z nás, že to máme asi už v krvi a že to není třeba dramatizovat. A nejlépe to pochopíme na tom „nejosvícenějším“. Profesorův syn Martin při obědě v KFC zjistí, že mu chybí peněženka (omylem si ji dal do tašky), a vyběhne za domnělými zloději, zatímco humanitární pracovnice Hanka začne z krádeže nepochopitelně obviňovat opodál pokojně sedícího strávníka tmavé pleti. Tato laciná a hloupě vylhaná scéna má asi působit jako náplast na zneklidňující otázky, které se možná filmu místy podařilo vyvolat. Hančina výčitka: „My vám tady pomáháme a vy toho dovedete jen zneužívat!“ je vítaným šidítkem pro naše svědomí, které chřestí: „Vidíš, ani ona to nezvládla!“

HŘEBEJK JAKO KULISÁK?
Buďme ale spravedliví a přiznejme, že Hřebejkův nový film je skutečně trochu jiný než ty předchozí. Nezanechá v nás pocit pelíškovské pohody, má spíš příchuť jemné likérové hořkosti a smutku. Neutěšený obraz české postkomunistické společnosti, její naprostý zmatek v hodnotách a příchylnost k nejrůznějším šidítkům je pravdě blíž než předchozí filmy o životě v socialismu. Ale je to obraz, který zůstal v půli cesty - film pouze předestírá různá témata a záhy je opouští.

Možná, že Hřebejk nakousl až příliš mnoho kyselých jablek (rasismus, uprchlíci, kriminalita aj.) a pak nevěděl, co si s nimi počít. Nebo jsou všechna ta témata jen kulisou? Například scéna na policejní stanici, která má demonstrovat bezmocnost policie proti cynickým a vychytralým lumpům, se mění spíše v grotesku, kdy je všechno přehnaně nafouklé, jako by šlo jen o předehru pro závěrečný, divácky vděčný vtip s čajem. Policisté, kteří se zmohli vůči vulgárním grázlíkům jen na klukovský naschvál, působí jako toporní strejcové z chaplinovských grotesek. Už jen chybělo, aby se nechali kopat do pozadí. Je to snad reklamní spot na posílení policejních pravomocí? A přitom je tomu právě naopak - v posledních letech se u nás množí případy policejních průšvihů se zneužitím pravomocí. Rovněž návrat „prodaného“ dítěte do náruče pravé matky-běženkyně vyvolává falešný dojem šťastného konce. Téma běženců je tedy opět pouze kulisou, nikoliv zachyceným problémem.

Není tedy divu, že film nedává vůbec žádnou odpověď - pokud za ni nepokládáme tu, která je symbolicky ztvárněna v postavě emigranta Martina. Ten je jedinou kladnou postavou filmu, a to díky tomu, že včas utekl z morálního marasmu znormalizované české kotliny. Na konci filmu sledujeme malebné, prosluněné záběry z australského pobřeží, kam se Martin vrací k ženě a synovi (oba jsou tmavé pleti) a soused na něj volá: „Vítej doma!“ S touto „globalizační idylkou“ silně kontrastují pošmourné krátké záběry smutných konců jednotlivých hrdinů filmu (Martinova matka se topí v depresi a sebelítosti, Miluška zešílí, František přestane „sekat dobrotu“...). A tak je výsledný dojem jen jediný: „Utíkej odsud pryč, dokud seš ještě mladej!“ Možná to takhle vyhroceně ani Hřebejk nemyslel, ale jinou odpověď jeho hořká komedie nenabízí.

Hodnocení: ***

JAN PAULAS