Holandské katolictví bojuje o přežití

„Nemohu zapírat dojem, že ten malý národ v rýnské deltě se svým způsobem zachoval jako biblická Marie: že vyvolil sobě lepší stránku,“ napsal o Nizozemsku v roce 1932 na závěr svého cestopisu Karel Čapek. Přiložíme-li však toto hodnocení ke vztahu Holanďanů ke křesťanské církvi, nic není vzdálenějšího pravdě. Nizozemsko dnes čelí sekularizaci v takové míře, že existence zdejšího křesťanství visí doslova na vlásku. Příznačný v této proměně je životní příběh Edvarda Schillebeckxe, který nedávno zemřel v nizozemském Nijmegenu ve věku 95 let.

„Edvard Schillebeckx byl hvězdou světového formátu, ale pak byl ve své zemi takřka zapomenut. Tento nezájem jde ruku v ruce s tím, co se děje v holandském katolicismu,“ napsal nedávno italský publicista Sandro Magister, který tyto neblahé jevy v nizozemské církvi přiblížil těmito slovy: mnohé kostely jsou přebudovány na obchody, restaurace nebo mešity. Jen sedm procent těch, kteří se ještě hlásí ke katolictví, se účastní mše. „Po Druhém vatikánském koncilu se nizozemská katolická církev dostala do hluboké krize,“ říká prof. Wim Peeters, učitel v semináři v Haarlem-Amsterdamu. „Generace narozená v padesátých letech žije mimo církev a ani své děti už ve víře nevychovávala.“ Celé dvě generace Holanďanů podle něj zapomněly abecedu křesťanství. Nepomohl ani projekt tzv. holandského katechismu z 60. let, jehož spoluautorem byl právě Schillebeckx.

SKLON K RADIKALISMU

Podle kardinála Adriana Simonise, emeritního utrechtského arcibiskupa, byl tento odliv z kostelů reakcí na tehdejší přepjatý moralismus v holandské církvi. To, co následovalo, bylo stejně radikální, ale v opačném směru. Těmto extrémům prý odpovídá povaha Holanďanů, kteří nejsou schopni dělat něco „jen trochu“. Proto se z nich, jak tvrdí kardinál Simonis, stali pionýři v uzákonění svazků téhož pohlaví, v povolení eutanazie, v legalizaci měkkých drog atp. Vyprazdňování křesťanství na jedné straně a růst islámu na straně druhé jsou dva trendy, které v této malé, zato hustě obydlené zemi probíhají paralelně. Svědčí o tom i skutečnost, že k islámu se dnes hlásí na 900 tisíc Holanďanů, vesměs imigrantů z bývalých holandských kolonií nebo ze severní Afriky. Většina z nich se integruje bez problémů, ovšem nechybí ani projevy islámského fanatismu. To vyvolává v Holanďanech obavy, z nichž se snaží vytěžit v politické soutěži populisté. „Nemuseli bychom se bát islámu, pokud bychom byli křesťané. Teď se naopak zdá, že Holanďané se bojí všeho: jak rození dětí, tak imigrantů. Ale strach je přesný opak víry,“ upozorňuje kardinál Simonis. Přesto nechybí podle něj ani důvody k opatrné naději. V amsterdamském semináři studuje 45 seminaristů (např. v roce 1968 zde nebyl ani absolvent). A každoročně o křest v katolické církvi zažádá několik set dospělých. Zájem o katolické školy dokonce převyšuje jejich kapacitu. Jsou to zatím prý stále nízká čísla, avšak mohou být vyhodnocena jako známky nového trendu,“ uzavírá kardinál Simonis. Ke katolictví se v Nizozemí hlásí 27 %, k protestantismu 18 % a k islámu 6 % obyvatel. Na 40 % Holanďanů tvrdí, že nemá žádnou náboženskou víru.