Vydání: 2010/46 Lev N. Tolstoj, 10.11.2010, Autor: Jaroslav Šebek

Pokud se filmaři dosud ujímali normalizační tematiky, pak většinou s humorným nadhledem, kterým se trochu stírá temné zákoutí a dramata doby. Silnější příběhy, jež by ukázaly drsnost komunistických manýrů vůči svým občanům i lámání morálních zásad, se mnohdy krčí v pozadí a nedostanou se příliš často na výsluní pozornosti (nedávnou výjimkou je například film Kawasakiho růže).

O návod, jak proplout komediálním žánrem a přitom dát divákovi příležitost trochu přemýšlet, se ve svém nejnovějším filmu Občanský průkaz pokusil Ondřej Trojan. Jeho děj se točí kolem příběhů čtyř kamarádů, kteří by chtěli dobře „kalit“, poslouchat západní muziku, a hlavně uniknout všudypřítomné „buzeraci“ systému. Příběh se velmi zdařile veze na vlně „retrománie“, kterou nyní v hojné míře nabízí i Česká televize. Při jeho sledování jsem si tak živě vybavil zvláštní chuť univerzálních omáček školní kuchyně, které se musely zkonzumovat pod přísným dohledem soudružky učitelky, nebo potupné scény z tělocvičny při hrazdových výmycích. Na misce pozitiv se jednoznačně vyjímají sympatické herecké výkony, skvělá je třeba Aňa Geislerová v roli chápavé a obětavé maminky. Myslím si ale, že film představuje úzkou výseč perspektivy, jak se dívat na realitu socialismu, protože popisuje hlavně nekonformní prostředí, které se odmítalo přizpůsobovat dobovým konvencím. Některé filmové sekvence, třeba generační debaty mezi rodiči a dospívajícími dětmi, se navíc mohou odehrát skoro kdykoliv, nejenom za Husáka. A různých „křiváků“, schopných všelijakých podrazů, se kolem nás najde dost i dnes. Události na plátně jsou kromě toho vnímány a komentovány zejména pohledem dospívajících, jimž je vlastní méně kompromisní pohled na svět i na život. Každodenní rozhodování „šedé zóny“ o tom, do jaké míry se přizpůsobit požadavkům režimu a do jaké míry si držet charakter, je tedy naznačeno jen decentně. Myslím, že je navíc škoda, že snímek je v podstatě rozdroben do celé řady drobných epizod, přičemž se některé z naznačených linií příběhu najednou ztrácejí a zůstávají trochu výkřikem do prázdna (o větší prostor si přímo říkal motiv odporně slizkého udavače, ztvárněného Jiřím Macháčkem). Měl jsem pocit, že tvůrci se do filmu snažili nahustit příliš mnoho epizod, aby podali co nejautentičtější obraz atmosféry doby, což výslednému efektu filmu nepřidalo. Blikne v něm ovšem několik výrazných okamžiků, jež jsou snad dostatečně poučné (a odstrašující) také pro všechny nostalgiky po starých časech. Mrazí třeba z pokořující hraniční prohlídky (osobně jsem si přitom vzpomněl na vyprávění svých přátel, kteří podobné ponížení absolvovali i při cestě do Polska na tamní poutní místa). Přes všechny problémy, jež se dají filmu vytknout, lze rozhodně doporučit jeho zhlédnutí, protože užitečných výletů po krajině předlistopadové minulosti není zatím pořád ještě dost.