18.9.2015

Předsedové biskupských konferencí evropských zemí, shromáždění na plenárním zasedání ve Svaté zemi, vyjadřují svou blízkost věřícím a děkují jeruzalémskému patriarchovi za pozvání. V tomto roce věnovaném zasvěcenému životu děkují rovněž řeholníkům a všem křesťanům, s nimiž se setkali a kteří žijí v této zemi, za jejich svědectví víry a za péči o svatá místa jako místa křesťanské paměti a živé bohopocty. Touto svou poutí chtěli evropští biskupové také povzbudit ke konání poutí do Ježíšovy země na obnovu víry a na podporu zdejších křesťanů.
Svým zdejším pobytem si rovněž evropští církevní hodnostáři přáli obnovit své zakořenění v Kristu, a to ve chvíli, kdy Evropa – možná ne vždy vědomě – vyžaduje od církve, aby beze strachu a s radostí hlásala novost života v Kristu – evangelium. Jako podnět k obnově pastorace se často připomínala apoštolská exhortace papeže Františka Evangelii Gaudium. Darem milosti je pro církev rovněž Jubileum milosrdenství, jež křesťané ve společenství se svými pastýři přijali jako příležitost k duchovnímu obrácení a novému misijnímu vzepětí.
Při pohledu na radosti, bolesti i výzvy pro církev v různých zemích vystupovala do popředí problematika velkého pohybu obyvatelstva: běženci, utečenci, imigranti. Zoufalství nezná hranic. Komplexnost tohoto exodu a jeho různorodost si žádají velkou pozornost jednotlivých států s jejich odlišnými možnostmi. Cílem má být okamžitá reakce a přijetí těchto lidí zoufalých vinou války, pronásledování nebo bídy. Prostřednictvím příslušných institucí musí státy udržet veřejný pořádek, zaručit spravedlnost pro všechny a být velkoryse k dispozici těm, kdo to skutečně potřebují, s vyhlídkou na jejich ohleduplnou a nenásilnou integraci. Nasazení evropských církví je značné. Řídí se pokyny Svatého otce Františka a spolupracují se státy, které jsou jako první zodpovědné za společenský a hospodářský život svých národů. Pestrá probíhající praxe nás povzbuzuje k tomu, aby se v ní pokračovalo a zintenzivňovalo se každé úsilí.
Vzhledem ke složitosti situace a k rozsahu humanitární tragédie naléhavě žádáme, aby si také OSN uvědomila vážnost okamžiku a dospěla k účinným řešením, nejen pokud jde o přijetí migrantů, ale také o země jejich původu, a aby přijala příslušná opatření k zastavení násilí a k nastolení míru a rozvoje všech národů. Ostatně mír v severní Africe a na Blízkém východě je pro Evropu životně důležitý, stejně jako to, aby se co nejdříve dospělo ke skutečnému míru na kontinentu samotném počínaje Ukrajinou.
Regiony a národy Blízkého východu, které trpí konflikty, rozděleními a válkami, potřebují spravedlnost a stabilitu; biskupové znova prohlašují, že skutečným jménem míru je dialog a rozvoj. Pokud by blízkovýchodní země a společnosti, bohaté svým kulturním a náboženským dědictvím, zaručily svým občanům rovnost, mohly by se pro celé mezinárodní společenství stát příkladem soužití. Křesťanská komunita ve Svaté zemi mimořádným způsobem přispívá k vytváření míru, porozumění a ke kultuře odpuštění, bez nichž neexistuje společenská soudržnost. Biskupové si naléhavě přejí, aby citlivá situace v Izraeli, zvláště v oblasti Cremisanu, našla náležité řešení, citlivé k právům rodin a jejich majetku i k náboženským komunitám, včetně jejich výchovného poslání.
Velmi silně vystoupila do popředí potřeba respektovat náboženskou svobodu – základní lidské právo, bez něhož jsou všechna ostatní práva zranitelná. Tragicky to dokazuje pronásledování křesťanů, z nichž mnozí obětovali život a vydali příkladné svědectví o své víře. Jim patří naše modlitba, naše bratrská blízkost a náš obdiv. Postupující sekularizace v evropských zemích má tendenci vykazovat náboženství do soukromé sféry a na okraj společnosti; a my hovoříme o základním právu rodičů vychovávat děti podle svého přesvědčení. Aby bylo možné tuto svobodu naplnit, je potřeba, aby katolické školy mohly plnit svou výchovnou úlohu ve prospěch celé společnosti a měly přitom všechnu náležitou podporu. Evropští biskupové zdůrazňují toto přirozené právo i ve Svaté zemi a jsou solidární s pastýři a rodinami, již mají starost o výchovu svých dětí.
Pravidelně se ozývalo téma spojující toto shromáždění s nadcházející synodou, a sice téma rodiny. Zdůrazňovali jsme lidskou a křesťanskou krásu její univerzální podoby: otec, matka a děti. Zvláštní starost vzbuzuje demografický pokles zaznamenávaný téměř ve všech evropských zemích. V Nazaretě se předsedové biskupských konferencí modlili společně s místními rodinami za synodu. Tyto rodiny je pak spolu se svými faráři ujistily, že během synodního zasedání se budou každodenně modlit v bazilice Zvěstování za papeže a za biskupy shromážděné v Římě.
Církev pevně věří v rodinu založenou na manželství mezi jedním mužem a jednou ženou. Ta je základní buňkou společnosti i samotného křesťanského společenství. Není důvod, proč by se jiné podoby soužití měly považovat za rovnocenné. Zvláštní obavy způsobují pokusy o prosazování „genderové teorie“. Je to projekt „jednotného myšlení“, který se pokouší kolonizovat i Evropu a o kterém často hovoří papež František. Církev nepřijímá „genderovou teorii“, protože ta je výrazem antropologie protikladné k pravému a autentickému hodnocení lidské osoby.
V očekávání Roku milosrdenství obnovili pastýři své nasazení pro pravé štěstí a pravý úděl člověka. Proto se tak jako první apoštolové obracejí na každého Evropana i na jednotlivé státy slovy evangelia; jsou si vědomi toho, že jedině v Ježíši Kristu se najde odpověď na velké otázky lidského srdce a naplno se uskuteční evropský humanismus.

Foto: Jaroslava Otradovcová