Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference
Archivní článek

Základní shody a neshody mezi křesťany

13. 1. 2009

Tisk

Vydání: 2009/3 Hlad ve třetím světě, 13.1.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Je nesnadné zasadit ekumenické hnutí do škatulek, protože se stále dynamicky proměňuje. Přesto společný základ křesťanské víry katolíků, pravoslavných i evangelíků existuje a není zbytečné si to stále znovu připomínat. Nezanedbatelné ovšem zůstávají i rozdíly.

„Ježíš je Pán – Ježíš je Kristus – Ježíš je Syn Boží“

- tato prvotní vyznání Nového zákona jsou společná všem křesťanům hlavních vyznavačských proudů. Osoba Ježíše Krista stojí či má stát v zorném úhlu ekumenického hnutí. Ježíšova prosba, „aby všichni jedno byli“, se tak opakovaně stává pohnutkou k překonávání zbývajících bariér mezi křesťany. K uvedeným vyznáním, které vypovídají o společné víře, dlužno ještě přidat apoštolské vyznání víry a Nicejsko-cařihradské vyznání.

Křest
- v ekumenickém hnutí nejsme spojeni jen vyznáním, ale i křtem svatým – základní svátostí křesťanského života. Proto se můžeme všichni nazývat křesťané, tj. ti, kdo patří Kristu, kdo jsou mu zasvěceni. Může nás sbližovat ještě něco důležitějšího než tato realita?

„Otče náš“
- na základě vyznání víry a křtu smíme nazývat Boha naším Otcem a společně k němu volat Ježíšovou modlitbou „Otče náš“. V této modlitbě dosahuje ekumenické hnutí pravé duchovní hloubky i svého opodstatnění. Jak bychom mohli volat „Otče náš“, kdybychom se úmyslně oddělovali od těch, kteří k němu volají týmiž slovy?

Duch Svatý
- A nejde přitom o pouhá slova, ale o posvěcení. To přichází od Ducha Svatého, bez něhož by veškeré křesťanské modlitby, vyznávání i hlásání byly jen prázdnou slámou.
Duch je dárcem života a tvůrcem nových věcí. Má-li být ekumenické hnutí k něčemu, musí být skutečným hnutím Ducha, tedy neustálou duchovní konverzí.

Bible
- I tu máme společnou. Jen v katolických Biblích najdeme navíc deuterokanonické knihy Starého zákona, které ovšem nacházejí čím dál větší pozornost i u ostatních křesťanů.

Blahoslavená Panna Maria
- všichni pravověrní křesťané uznávají panenství Mariino i její zvláštní místo v dějinách spásy (Maria je pro ně „blahoslavená“ a „požehnaná mezi ženami“). Pravoslavní mají podobnou mariánskou úctu jako katolíci, jen odmítají nutnost novodobých dogmat (např. dogmatu o Neposkvrněném početí Panny Marie). Evangelíci se na světce – ani na Pannu Marii – o přímluvu neobracejí, neboť své modlitby vysílají jen k Bohu. Přesto věří, že „oblak svědků“ (Žid 12,1) kolem trůnu Beránkova existuje a že k němu patří i ta, jež byla nazvána „milostí naplněná“ (Lk 1,28).

Církev
- pro pravoslavného křesťana je církev prvotní skutečností, z níž všechno vychází. Pravoslavným je proto nesnadné pochopit, jak mohli reformátoři usilovat o nápravu tím, že se z dosavadního společenství církve vydělili. Na druhé straně pravoslavným není jednota církve především jednotou institucí jako na Západě, ale svátostnou, takřka mystickou jednotou člověka s Bohem. Od katolíků se liší v tom, že neuznávají nadřazenost papeže nad ostatními biskupy, což neuznávají ani protestanti. Ti navíc – až na některé luterské církve – nezachovávají ani biskupské zřízení. Evangelíci rozumí církvi především jako duchovní rodině, sboru, jako konkrétnímu společenství bratří a sester, kteří nejsou hierarchicky nijak rozvrstveni. Pro katolické křesťany je zase církev tělem Kristovým s řadou důsledků, které z toho vyplývají, a právě proto je nauka o církvi pupeční šňůrou spojena i s učením o Marii, Matce Vykupitele. Katolíci sice kladou důraz na instituční stránku církve a na církevní právo, ale její jednotu vnitřně nejvíce zakoušejí při eucharistii. A to nejen v aktu přijímání, ale při celé liturgii, ba i mimo ni: úctou ke konsekrované hostii, která jako Tělo Kristovo tvoří vlastní pokrm a život církve.

Apoštolská posloupnost biskupů
- tu katolická a pravoslavná církev – na rozdíl od většiny protestantů – zachovává. Z toho plyne rozdílné pojetí svěcení či ordinace duchovních, což je hlavní důvod, proč pro katolíky a pravoslavné není možné společné slavení eucharistie s evangelíky. Ti naopak zvou ke slavení stolu Páně všechny, kdo v Krista věří. Zde se ekumenické společenství dělí nejvíc. Dnes už nejde ani tak o otázku víry v přítomnost Kristovu v eucharistii (po této stránce dochází k nemalému sblížení), ale o pojetí duchovního úřadu, respektive o apoštolskou posloupnost biskupů. Ti jako jediní mohou podle katolického a pravoslavného pojetí světit kněze a jen takto vysvěcení kněží mohou sloužit mši svatou.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou