Jsme parta duchovních z pěti církví, kteří bez ohledu na svou různost slouží ostatním vojákům - většinou nevěřícím. Oblékli jsme všichni stejnou uniformu, připnuli stejný kříž a „hurá do toho“. Vzájemně jsme se „objevovali“ za pochodu: účastnili jsme se bohoslužeb jednotlivých církví, viděli odlišné liturgické zvyky, nepsané tradice, zažité samozřejmosti. Pravidelná čtvrtletní kaplanská setkání nám pomáhají se poznat a obohatit. I přesto si dosud ubližujeme. Nechceme, ale děje se tak pravidelně. Ukazuje se, že teologické rozpory, rozdíly tradic a navršené předsudky o druhých máme tak hluboko pod kůží, že stačí neuvážené slovo, ba dokonce jen gesto, aby se „druhá strana“ cítila být zraněna. Teprve pak následuje bratrské smiřování a vysvětlování „pozic“.
Vydání: 2006/8 Duchovní služba v armádě, 20.2.2006, Autor: Pavel Ruml
Ekumenismus ve vojenské službě očima evangelického kaplana
„Každý duchovní v rezortu ministerstva obrany nezastupuje pouze svoji církev, ale také - a to především - je společným zástupcem všech církví,“ tak zní část oficiální proklamace dohody o zřízení duchovní služby Armády České republiky. A jaká je skutečnost?
Když jsem nastoupil do Olomouce, bylo mi tam smutno. Těžko jsem si zvykal na nové prostředí a těžko navazoval nové kontakty. Kaplanský kolega premonstrát Zdík mě tehdy pozval, abych šel bydlet k jeho spolubratřím na Svatý Kopeček. Pocity jsem měl smíšené, moje evangelická srst se malinko ježila. Pozvání od premonstrátů bylo ale tak srdečné, že jsem je nakonec přijal. Dnes mohu říci, že to byl domov. Dokázal by si někdo před pár lety představit, že evangelický farář bude bydlet v katolické řeholní komunitě? Já jsem to zažil a pomohla mi k tomu ekumenická služba vojenského kaplana.
Při společné službě jsme drsně konfrontováni s okolním světem tzv. nevěřících. A tento svět nám brutálně a nevybíravě nastavuje zrcadlo. Vojáci i další lidé v armádě a kolem ní naši službu vítají a přijímají ji. Naprosto však nestojí o naše (pro ně nesrozumitelné) rozdíly a historky, o to, kdy, jak a co si křesťané různých konfesí navzájem provedli. Nezajímá je velké schizma 11. století, Hus, Bílá Hora, jezuité ani Tridentský koncil. Ale mají hlad po Bohu. V nejrůznějších intimních chvílích si o něm nechají povídat. Vždy však mají při ruce silný argument: „Když tolik mluvíte o Boží lásce, jak to, že jste vzájemně tak rozdělení?“ Pokud budeme při nabízení „chleba života“ pohoršovat vlastními nevyřešenými rozdíly a bolestmi a budeme se stále soustřeďovat jen sami na sebe, přijdou s podobnou stravou jiní.
PAVEL RUML, kaplan Ústřední vojenské nemocnice Praha-Střešovice
