Vydání: 2005/5 Žehnání věcí, 25.1.2005, Autor: Jiří Macháně

Nebudu zabíhat do technických podrobností. Projeví se dvěma způsoby: příjemným a nepříjemným. Ten nepříjemný spočívá v tom, že bude nutné si koupit buď novou televizi, nebo takovou krabičku (anglicky se jí říká set-top-box), již bude nutné připojit ke stávajícímu přijímači, aby bylo možné digitální vysílání sledovat. Krabička stojí dnes - podle kvality – asi 1500-3500 Kč. Pokrytí novým televizním systémem nebude na celém našem území okamžitě úplné, ale bude se trvale zlepšovat – a to je už součást té příjemnější stránky věci. K té bude patřit možnost vysílat více televizních i rádiových programů než dnes - později možná i několik desítek. Digitální sítě mají navíc tzv. dodatkové služby, například levný telefon, internet, bankovní kontakty a také možnost vstupovat do některých pořadů (např. hlasovat v reálném čase) apod.

V první etapě přechodu na digitální vysílání je to technicky a finančně velmi komplikovaná záležitost. Dnes je pozemní televizní vysílání - tedy vysílání prostřednictvím vysílačů, vystavěných na našem území - „analogové“. Pro vytvoření nového, digitálního systému, se musí začít sbíráním volných frekvencí a z nich pak - na „malém hřišťátku“ - dát dohromady digitální síť. Postupně, jak na ni budou přecházet jednotlivé televizní programy, budou se uvolňovat jejich původní frekvence, a ty se použijí pro další rozšiřování digitálního vysílání. Po určitou dobu bude existovat tzv. souběh: nový i starý systém bude fungovat současně. Provozovatele vysílání to bude stát veliké peníze – řádově desítky milionů korun. Komerční televize budou mít po tuto přechodnou dobu reklamu (která je živí) na starém systému, protože tam bude větší sledovanost, a ta je pro zadavatele reklamy rozhodující. Provozovatel tedy musí mít peníze minimálně na jeden rok provozu dopředu, aby vydržel, i kdyby neměl vůbec žádné nové příjmy. Obávám se, že křesťanská televize na to potřebné miliony korun mít nebude.

Druhá vlna bude tak do dvou tří let. S uvolněním dalších frekvencí vznikne prostor pro další sítě, a tam by už křesťanská televize mohla mít šanci. Pro mě však nespočívá to hlavní v nalezení financí pro provoz. Klíčovou otázku bych formuloval následovně: Pro koho chceme tuto televizi dělat a vysílat, co má v našich očích takovou cenu, že jsme ochotni za to tak draze platit? A potom přece jen ještě podotázka: Kdo to vlastně bude platit? Nejde o stovky tisíc, ale miliony korun každý rok!

Křesťanské televize tam existují – je jedno, zda v digitálním nebo analogovém systému. Rozhodující je, co se v takové televizi vysílá. Katolický kanál existuje například ve Francii a jmenuje se Cato, protože nevěřící Francouzi tak říkají katolíkům. Je dobře si všimnout, že Francie má 62 milionů obyvatel a podíl praktikujících katolíků tam dosahuje něco málo přes 6 % obyvatelstva (u nás je to jen něco přes 4 %). Přesto má tato televize za dva roky provozu šest milionů eur dluhů - a to má navíc velké sponzory, jaké u nás asi sotva najdeme! Ověřenou skutečností je fakt, že to, co se v evropských křesťanských televizích vysílá, sledují jenom křesťané, a to ještě převážně jen jedna vyhraněná skupina křesťanů. Je v tom cosi ze systému, kterému říkáme ghetto.

Samozřejmě, protože tady bychom stavěli službu, která bude stát během pár let miliony a desítky milionů korun. Hlavní poslání, které církev v tomto světě má, je hlásat evangelium těm, kteří ho ještě neznají. Samozřejmě se musejí křesťané starat i o sebe, ale to hlavní je hlásání evangelia. Bude taková televize zaměřená na hlásání evangelia, nebo bude vysílat do vlastních řad? Statistiky jsou neúprosné: křesťanské stanice sledují takřka výlučně ti nejvěrnější z věrných; budeme opravdu dělat právě pro ně i u nás televizi? Přitom samozřejmě jde především o obsah, o program. Co se tam má a bude vysílat? Jak to udělat, aby po dvou prvních větách ti, kteří o křesťanství nevědí nic, přijímač nevypnuli? Vím z vlastní zkušenosti práce v rozhlase, že je to obtížné, křesťanský způsob myšlení i vyjadřování se hodně liší od praxe mezi lidmi mimo církev, zvláště v naší společnosti. Jestliže je chceme zaujmout, získat, musíme je mít na zřeteli jako tzv. cílovou skupinu a usilovat o jejich zájem a důvěru. V této práci vidím hlavní kritérium kvality záměru i realizace mediální práce, zvláště tam, kde jsme pány na mediální palubě.