Já se dívám na něho a on se dívá na mne

Obraz Krista sloužící k modlitbě, k setkání člověka s Kristem, je fenomén širší než klasické východní pojetí ikony. Východním křesťanům ale rozhodně máme co děkovat za živou úctu a důraz kladený na tento způsob setkání s Kristem.

Sluší se také poděkovat lidem, kteří nám tento způsob prožívání víry zprostředkovali, jako před rokem zesnulý kardinál Tomáš Špidlík, bratr Roger Schütz z Taizé a tolik dalších – mimo jiné ti, kdo nám uchovali naše poutní místa. Pojem ikona můžeme samozřejmě chápat také šířeji, v původním křesťanském významu tohoto slova označujícím obraz určený k modlitbě, adoraci a setkání s Kristem. V tomto smyslu najdeme veliké ikonografické bohatství na Východě i na Zápa- dě.

Ikony Krista Dítěte

Obraz Krista Dítěte, doprovázející tento článek, v mnohém připomíná sošku Pražského Jezulátka, odmyslíme-li si její královský oděv. Obojí zobrazení chlapce Ježíše je dílem renesanční doby, časový odstup vzniku je maximálně 110 let, nejspíš ale mnohem méně. Je zde stejná prostá košilka, podobná charakterizace vlasů a tváře, stejná královská gesta. Pravice žehná, levice v obou případech drží královské jablko, symbol univerzální vlády nad světem. Ve svatozáři čteme jasně zřetelné znamení kříže, povyšující Krista v jeho vykupitelské roli nad ostatní svaté. Je zde před námi Božské dítě, křehké, přátelské a mimořádně moudré, které ale nepřestává být Panovníkem, Vševládným, Pantokratorem. Pražské Jezulátko je charakteristické také svým andělským doprovodem. Stejné téma se objevuje i na středověkých ruských ikonách Krista Dítěte, z nichž jedna známá a krásná je vystavená v Treťjakovské galerii v Moskvě (viz www.praga.org/ru). I ona představuje malého Ježíše jako krále andělského, krále nebeského. Název „Kristus Emanuel“, který souhrnně označuje tento ikonografický typ Krista Dítěte, pochází z Izajášova proroctví (Iz 7,14), jež mluví o narození budoucího krále Mesiáše. Jméno Emanuel, které Izajáš tomuto dítěti dává, přitom znamená „Bůh s námi“, a vyjadřuje tedy nejvlastnější křesťanskou víru ve Vtělení Božího Syna v Ježíši Kristu. U obrazů Krista Dítěte, mezi nimiž je nejznámější Pražské Jezulátko, nejde o přesnou shodu se skutečnou tváří chlapce Ježíše z Nazareta, přestože legenda o původu sošky říká, že se sám Ježíšek zjevil mnichovi, který ji vyráběl. Víme, že tato socha představuje malého Krista. Pomáhá nám rozumět Boží dobrotě a blízkosti, ale připomíná nám i jeho svrchovanou moc. Je nám pomocí, abychom na Ježíše ve svém životě nezapomněli, ale také abychom do Božích dlaní vkládali vše, co nás tíží i za co chceme děkovat.

Modlitba před obrazem Krista

Nejvznešenějším posláním obrazu, ať už se jedná o malbu, sochu, reliéf či jiné zpodobení, je sloužit jako místo a prostředek setkání člověka s Bohem. Bůh od počátku toto setkání připravuje a vychází člověku vstříc. Tvoří člověka k svému obrazu, vychovává ho a v Ježíši Kristu se stává jedním z nás. Boží Syn přichází shora – jak říká sám Ježíš – stává se člověkem v lůně Panny Marie, rodí se a roste jako lidské dítě, aby nám nabídl své přátelství a moudrost srdce a nakonec dal svůj život za naši spásu. Srdcem křesťanského života je pak přátelství s Kristem. Toto přátelství se oživuje a upevňuje díky modlitbě, k níž nás Bůh vede a které nás učí Duch Svatý. Modlitba nás spojuje s Kristem a uzdravuje naše nitro. Místem modlitby je na prvním místě naše mysl, naše srdce. Kristus se také modlí v ústraní, odchází do přírody, mluví o komůrce, v níž se máme o samotě modlit. Pán ale také shromažďuje své věrné. Proto se zvláštním místem pro modlitbu stává kostel, dům Boží, posvěcený přítomností Krista v Nejsvětější svátosti. Jsou i další místa pomáhající modlitbě, o nichž mluví Katechismus katolické církve (čl. 2691): koutek, kde máme Písmo svaté a obraz Krista nebo Matky Boží s dítětem, a také kláštery a poutní místa. Podstatou modlitby je pamatovat na Krista. „Já se dívám na něho a on se dívá na mne,“ říkal o své modlitbě před svatostánkem venkovan v Arsu svému svatému faráři. Bůh nemlčí, jak si lidé často myslí, on k nám ne- ustále mluví skrze svého Syna. V něm nám říká vše o své lásce k člověku, o sobě i o smyslu lidského života. Ježíš je jeho „Slovo“ – jak trefně říká apoštol Jan. Protože člověk cítí potřebu připomínat si Ježíše, pomáhá si textem evangelia a přirozeně také zobrazeními Krista. Skutečně, jedním z privilegovaných míst modlitby je obraz, „ikona“ Krista. Člověk, který se modlí před obrazem Krista Pána, naplňuje jako křesťan základní výzvu starozákonní víry: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou!“ (Dt 6,4–5)