Vydání: 2010/39 Církevní knihovny, 21.9.2010

Václav, jak praví encyklopedie, je staré jméno slovanského původu a znamená více slavný, slavnější. Prvním jeho slavným (a později ještě slavnějším) nositelem byl vévoda české země – svatý Václav. Podle českého občanského kalendáře se jeho svátek slaví 28. září, stejně jako jeho ženská obdoba, Václava. Nositelů jména Václav bylo k loňskému prvnímu červenci na 137 247, a zařadilo se tak mezi dvanácté nejčastější v Česku. Jeho obliba však dlouhodobě klesá. Oslovili jsme několik Václavů (a jednu Václavu) s otázkou, čím je inspiruje světec, podle kterého se jmenují.

František Václav Lobkowicz OPraem, biskup ostravsko-opavský:

Ke jménu sv. Václava jsem došel až v dospělosti – je to totiž moje řeholní jméno, které se dává při obláčce. Dostal jsem toto jméno, protože jsem si ho tak trošku „vyškemral“. Už od dětství, kdy jsem velmi často ležel v Českomoravské kronice Karla V. Zapa, mi byl svatý Václav velmi blízký. Pak jsem poznal několik vzácných mužů – nositelů tohoto jména: strýc mého švagra P. Václav Jan Czernin, strahovský premonstrát, u něhož jsem trávil nejedny prázdniny, a pak jsem ještě doma našel a dnes mám na svém psacím stole fotografii tepelského premonstráta Václava Vacka, vynikajícího hudebníka. Na té fotografii je s mým tehdy asi desetiletým otcem. Pro známost těchto a dalších Václavů (můj farář ve Vejprnicích Václav Růžička) jsem si toto jméno zamiloval a jsem rád, že ho mohu používat. Václava Dudová, představená sester sv. Cyrila a Metoděje Svatý Václav mě provází od narození – i když zprvu ne ve jménu. Narodila jsem se pod Blaníkem, pak jsme se odstěhovali do Prahy-Nuslí, tam byl farní kostel sv. Václava, a po dalším stěhování jsem se ocitla ve Vršovicích, kde je kostel téhož zasvěcení. A když jsem pak přišla do řádu, tedy na Velehrad, řekla mi sestra představená, že přicházím-li z Prahy, tedy z místa, kde žil sv. Václav, čeká na mě jméno jedné zesnulé sestry: Václava. Oslovuje mě zbožnost světce, jehož jméno nosím, jeho úcta k eucharistii a moudrost v jednání i rozhodování – totiž že ne všeho se dosáhne silou.

Václav Moravec, moderátor:

Předně vnímám jako závazek, že jsem nositelem jména, které proslavil právě patron českých zemí sv. Václav. Sama historická osobnost knížete Václava je inspirativní v mnoha ohledech: ať jde o jeho vzdělanost, velkorysost, lidství, které si s ním především spojuji, až po jeho vztah k víře (resp. ke Kristu). I když je těžké odlišit mýtus od průkazných historických faktů, v případě sv. Václava je průnik obou těchto světů značný.

Václav Štaud, brněnský redaktor KT:

Jako mladík jsem ve svatém Václavu viděl především mocného ochránce vlasti. V posledních letech mi ale úcta svatováclavská začíná splývat s vlastní nadějí v Boží milosrdenství. Z činů mého patrona cítím hlavně obrovskou míru důvěry v Boží prozřetelnost. A milosrdenství, které svatý Václav na základě své víry poskytoval ubožákům, už řadím výš než chrabrost a moudrost panovníka.

Ctirad Václav Pospíšil OFM, teolog:

Jméno člověk dostává a nevybírá si ho. Tak tomu bylo i se mnou, když jsem se na sv. Františka roku 1977 dozvěděl, že ponesu jméno patrona františkánské provincie. Z legend, které jsou nevyhnutelně hodně stylizované, vysvítá, že Václav byl člověk s upřímným a soucitným srdcem. Určitě překračoval rámec svého okolí, viděl hodně dopředu, ale ve svém okolí nenašel mnoho porozumění. Přijetí křesťanství bylo jak věcí osobní volby, tak politickým přihlášením se k rodící se nové Evropě. I v tom je kus inspirace, otvírat cestu budoucnosti vždycky vyžaduje velký kus odvahy.