Vydání: 2005/5 Žehnání věcí, 25.1.2005, Autor: Pavel Studnička

V adventním čase minulého roku obohatila tuto řadu knižních rozhovorů i knížka z brněnského nakladatelství Cesta s krátkým titulem K plnosti a dlouhým podtitulem Rozhovory Jana Mazance s dobrým bratrem a biskupem skryté církve. V předmluvě z pera Milana Badala je naznačena oprávněnost vzniku této knížky o člověku, který je na obálce zachycen ve výmluvném gestu kazatele - raději mluví než píše. A z toho také vyšel mladý publicista, redaktor KT Jan Mazanec. Ze svých dobře promyšlených a podněcujících otázek a přímočarých odpovědí současného mikulovského probošta Stanislava Krátkého (1922) sestavil knižní rozhovor o jeho životním úsilí.

V případě tohoto moravského kněze - kdysi vyhledávaného kazatele, poté však valdického vězně, následně brněnského jeřábníka stavějícího panelové domy v Brně-Líšni, ale také klíčové osobnosti moravské větve skryté církve v 60. až 80. letech - se bylo nač ptát. Dobrý bratr Krátký (na studiích nazývaný svými spolužáky Brevis) toho hodně zažil, hodně pamatuje a hodnotící přívlastek pozoruhodný není v jeho případě nadnesený a plně odpovídá jeho heslu na osobním znaku „Verbo et exemplo ad plenitudem“ (Slovem a příkladem k plnosti), z něhož byl také odvozen titul knihy. Odpovědi zpovídaného vynikají zaujetím, ale také nadhledem, velkorysostí, shovívavostí. Ve vzpomínkových odpovědích se často opakují slovní spojení „dobrý bratr“ či „dobrá sestra“, a to se jmény většiny z 253 osob uváděných v připojeném rejstříku. Někoho možná překvapí toto spojení i u jména dnešního prezidenta ČR (str. 156).

Čtenář knihy si při pozorném vnímání textu uvědomí, že S. Krátký v sobě pozoruhodným (i diskutabilním) způsobem slučuje dvě linie našeho katolicismu - tradiční moravskou mariánskou a cyrilometodějskou zbožnost (opřenou v jeho případě o velké vzdělání) a náboženský modernismus moravské větve skryté církve, představovaný rovněž vzdělaným F. M. Davídkem (1921-1988), Krátkého vrstevníkem. Ze střetání této dvojí linie moravského katolicismu pramení napětí, živost, záslužnost, což  jsou nejcennější momenty celé knížky, a to jak pro stoupence, tak i odpůrce naznačených linií.

Knížka v tomto směru připomíná knižní rozhovor s Janem Konzalem, vydaný před několika lety - tento dobrý spolubratr S. Krátkého, člověk podobného životního a duchovního názoru, ovšem reagoval jinak na způsob začlenění členů skryté církve do duchovní správy v 90. letech: Konzal ho neakceptoval, Krátký ano.

Pečlivě připravené knížce (množství přetištěných dokumentů, fotografií, šťastně zvolené motto citátem z Deníku marnosti Dominika Pecky, jmenný rejstřík aj.) lze vytknout pouze několik drobností. Divím se, proč se v archivu nenašla také fotografie v rejstříku více než čtyřicetkrát uváděného F. M. Davídka a výraznější fotografie často uváděných osobností (B. Provazníka, F. Zahradníka a J. Blahy). Dodatek S. Krátký očima druhých pokládám za nadbytečný ze dvou důvodů: jednak je o téměř všech 19 autorech krátkých vzpomínek předtím v knížce patřičná zmínka a jednak jsou uvedené pajány povětšinou již přetištěné odjinud.

Závěrečné slovo sestavovatele knížky pak dobře vystihuje její celkový smysl: „Snad i tato kniha může přispět k odstranění předsudků. Nelze ji přitom brát jako přesný historický dokument nebo studii o skryté církvi, ale jako příběh muže, který nemá příliš ve zvyku se vydávat tou jednodušší cestou. To mu přináší určité nepochopení ,seshora´ bohužel i v dnešní době, kdy už vnější ,nepřítel´ české církve pominul.“ Názory jsou v knížce vyslovované podle zásady skryté církve (summa libertas = maximum svobody), a proto najdou bezpochyby reakce nejen příznivé, ale i ty pochybující.

Stanislav Krátký: K plnosti (Cesta 2004)