Dnes vnímá řada věřících jako zcela samozřejmé, že každá diecéze má svého sídelního biskupa a ten své spolupracovníky v biskupské kurii. Ohlédněme se však do doby, kdy se katolíkům v tehdejším Československu o takových poměrech mohlo jen zdát. V těchto dnech si totiž věřící v některých českých a moravských diecézích připomínají patnácté výročí jmenování biskupů: Františka Radkovského a Františka Lobkowicze (tehdy Praha) a Jana Graubnera a Josefa Hrdličky (Olomouc). Koncem března 1990 se biskupských úřadů ujali také Vojtěch Cikrle (Brno) a Miloslav Vlk (tehdy České Budějovice).

V bývalém Československu měla římskokatolická církev dvanáct diecézí a řeckokatolická prešovská eparchie sdružovala katolíky východního obřadu. Na konci 80. let minulého století většinu těchto diecézí řídili dočasní správci - kapitulní vikáři - které jmenoval komunistický stát bez ohledu na vůli církve. V některých diecézích věřící neviděli biskupa patnáct, dvacet, někde i třicet let. Slovenská spišská diecéze dokonce nebyla obsazená biskupem téměř čtyřicet let, košickou diecézi spravoval kapitulní vikář „dočasně“ 28 let, věřící v Brně a Českých Budějovicích neměli biskupa 18 let.

FARA MÍSTO BISKUPSTVÍ

Zvláštní situace nastala v královéhradecké diecézi po smrti 87letého biskupa Mořice Píchy v roce 1956. Pomocného biskupa Karla Otčenáška, který však neměl tzv. státní souhlas k výkonu biskupského úřadu, jmenoval Svatý stolec apoštolským administrátorem královéhradecké diecéze „de iure“. Diecézi však fakticky spravovali kapitulní vikáři Václav Javůrek a Karel Jonáš. Biskup Otčenášek pracoval „za trest jako vesnický farář“ v cizí – litoměřické - diecézi. Správy své diecéze se mohl ujmout až čtyřicet let po svém biskupském svěcení.

JEDINÝ BISKUP

Zcela výjimečná situace nastala po smrti olomouckého biskupa-apoštolského administrátora Josefa Vrany na konci listopadu 1987. V té chvíli měli věřící z Čech, Moravy a Slezska pouze jediného katolického biskupa v osobě 88letého pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška.

Po vleklých jednáních mohli být v květnu 1988 na základě dohody mezi socialistickým Československem a Vatikánem jmenováni tři biskupové: Jan Lebeda a Antonín Liška – pomocní biskupové pro pražskou arcidiecézi a Ján Sokol se stal biskupem–apoštolským administrátorem trnavské arcidiecéze.

Krátce před pádem komunistického režimu se „začaly lámat ledy“. Jak uvádí oficiální zpráva tehdejší Československé tiskové kanceláře: „Vláda České socialistické republiky na svém zasedání dne 12. 7. 1989 udělila na základě návrhu Vatikánu státní souhlas se jmenováním Josefa Koukla sídelním biskupem Diecéze litoměřické a Františka Vaňáka biskupem–apoštolským administrátorem Arcidiecéze olomoucké. Vláda Slovenské socialistické republiky týž den udělila na základě návrhu Vatikánu státní souhlas se jmenováním Jána Sokola arcibiskupem–metropolitou trnavské arcidiecéze a Františka Tondry sídelním biskupem spišské diecéze.“

Státní orgány komunistického Československa tehdy často obviňovaly Vatikán, že při jednáních o obsazení biskupských stolců neprojevuje dostatek dobré vůle či brzdí jednání. Jaká byla pravda, se ukázalo ihned po změně režimu. Během několika týdnů měly všechny diecéze svého sídelního biskupa a mnohé diecéze i biskupy pomocné.