Převážné statická kamera Martina Gschlachta nabízí přesně rámované záběry, herce sleduje zdánlivě nezaujatě, někdy nenápadně zoomuje a ukazuje, že každý pohyb a každé slovo je v tomto příběhu důležité.

Film Lurdy (2009) byl uveden na mezinárodním festivalu v Benátkách, odkud si odvezl hned tři ocenění: cenu filmových kritiků FIPRESCI, cenu katolických filmových odborníků SIGNIS a také – poněkud překvapivě - i cenu italských skeptiků a agnostiků Brian Award. Jmenované ceny dobře ukazují, v čem spočívá síla třetího celovečerního snímku původem vídeňské režisérky a scénáristky Jessicy Hausnerové. Lurdy jsou filmem velice umě natočeným, jehož příběh není prvoplánovou náboženskou ani protináboženskou agitací. Lurdy jsou příběhem o čekání na zázrak, příběhem o potřebě duševního i tělesného uzdravení, příběhem o víře v milostiplného Boha. Snímek mnohé ukazuje, mnohé jen naznačuje a mnohé skrývá.

Lurdy sice vyprávějí především příběh nemocné Christine, nicméně síla vyznění filmu je neopominutelně utvářena i všemi ostatními členy poutnické skupiny. Osamocený důchodce Hruby, dvojice drben komentujících lurdské zázraky, možná bigotní a prostá paní Huberová (která má v příběhu velice důležité a pozitivní místo), nešťastná a stále doufající matka s nevnímající dcerou, mladá žárlící ošetřovatelka, váhavý a nesmělý dobrovolník Kuno, doprovázející kněz. Ti všichni mají v Lurdech své místo a prostřednictvím svých různých charakterů (které tak dobře známe i z našich farností a společenství) dávají dohromady obraz lidí, obraz církve – mystického těla Kristova. Hauserová ukazuje lidi sloužící, lidi silné i slabé, lidi doufající, lidi prostořeké i plačící, lidi toužící po uzdravení i po lásce.

Od prvního záběru je jasné, že se jedná o dílo s vytříbeným režisérským stylem. Příběh mladé ochrnuté Christine (skvělá Sylvie Testudová) a jejích spolupoutníků je natočen minimalistickým způsobem s maximální dokumentaristickou přesností. Hauserová nabízí velice „objektivní“ pohled na lurdskou pouť: sledujeme společná jídla poutníků, jejich ubytování, návštěvu posvátné jeskyně, eucharistické požehnání, zpověď, procesí, koupel i společné focení poutníků a dobrovolníků Maltézského řádu, kteří se o nemohoucí poutníky starají.

Ačkoli kamera nabízí pohledy spíše nezaujaté, Lurdy rozhodně nejsou filmem bez emocí – právě naopak. Emocionálního prožitku zde ovšem není dosahováno tradičními prostředky (detaily, utváření prvoplánově krásných obrazů atd.), ale mnohem jemnější prací s kamerou, střihem, hereckým uměním a v neposlední řadě také s hudebním doprovodem. Schubertovo Ave Maria, Bachovy varhanní skladby i závěrečný popový kýč 80. let minulého století Felicita, to jsou díla, která v jinak docela tichém snímku utváří obrovský emocionální náboj. Scéna osobního žehnání mnohdy plačících poutníků doprovázená árií Ave Maria má svoji překvapivou sílu právě proto, že je hudebního doprovodu použito s velikou obezřetností, avšak s o to větším efektem.

Režisérka přípravu svého snímku konzultovala s tarbeským biskupem, pod nějž spadají i slavné Lurdy, a během natáčení se jí dostalo výrazné podpory ze strany organizací starajících se o samotné poutní místo. Filmoví poutníci se tak mísí s poutníky skutečnými – a společně s nimi také ve filmu přijímají požehnání kardinála Rogera Mahoneyho z Los Angeles. Fiktivní příběh se tak prolíná s realitou, hraný film s dokumentem.

Hodnocení: *****