Vydání: 2007/40 Jak (ne)předávat víru, 2.10.2007

Před časem vykradli moji sousedku. Policisté radili všem v domě, ať jsou opatrní a dávají si pozor na cizí lidi. Co si ale mají počít staří lidé, kteří chodí do kostela, jsou dobrosrdeční a rádi si s druhými povídají? Zbytečně pak na svou důvěřivost doplácí. Jak má člověk odhadnout, že se mu do bytu tlačí podvodník? Není lepší raději nikomu neotvírat?

Tento problém je starý jako lidstvo samo. Jak rád říkávám, lidé jsou čím dál víc stejnější. Mění pouze způsoby chování, eventuálně jeho častost. Různí darebáci a koumáci přišli velmi brzy na to, že pracovat je namáhavá záležitost a chtějí-li se dostat k větším penězům, pak práce není ten nejjednodušší a ani nejrychlejší způsob. Nemluvě o těch, kteří si myslí, že práce je vůbec ta poslední cesta k tomu, jak si zajistit blahobyt.
Na straně druhé – vždycky byli a jsou lidé důvěřiví: jejich jednání vychází ze zcela nepochopitelného předpokladu, že všichni kolem nich jsou dobří, poctiví a spravedliví. (Tento předpoklad je sám o sobě dost podivný, když dobře víme, že ani ten nejlepší člověk, ba ani světec, není dokonalý.)
Jiní zase trpí podobně nemoudrou představou, že dokáží druhé odhadnout, poznat, co v kom vězí. A existují i ti, kteří nad podobnými věcmi jednoduše vůbec nepřemýšlí, ke své škodě. Když se pak nechají nachytat lstivým koumákem, tak se ještě diví, což zase pro změnu udivuje mne.
Setkal jsem se dokonce s kuriózní interpretací Písma u jedné hodné, sympatické, ale na můj vkus příšerně naivní osoby, která mi tvrdila: „Pán Ježíš přece říkal, že máme být prostí jako holubice.“ Podotkl jsem, že také říkal něco o hadu. A navíc holubice, stejně jako všechna ostatní zvířata, s prominutím není vůbec blbá. Jinak by nepřežila ani sekundu svého života.
Leč přímo k dotazu: Jak poznat podvodníka? Neexistuje nikdo na světě, kdo by to bezpečně poznal. Lidé dokonce mohou mít všelijaká potvrzení, legitimace, pověření nebo se odvolávat na různé autority, ba dokonce i na své známé. Vím ale o rozumné prevenci: Koho dobře neznám, toho do bytu nepustím. Dobře povídat si můžeme i venku.
Nedávno jsem slyšel příklad zajímavého podvodu: u dveří mého známého zazvonily dvě seriózně vyhlížející dámy, přívětivě se tvářící, s Biblí v ruce. Známý zajásal a dotázal se, zda jsou dotyčné členky jisté náboženské společnosti. Potvrdily, že ano. On se totiž právě – navzdory mým upozorněním, že se bude zbytečně namáhat – rozhodl dokonale připravit a členy této společnosti přesvědčit o jejich omylech. Když ale odcházel pro své ekumenické vydání, se kterým chtěl srovnávat jejich verzi Písma, obě dámy zmizely a s nimi i jistá suma. A jak dodatečně zjistil, ve zmíněné společnosti tyto ženy nikdo neznal.

Používat mozkové závity se vyplatí
Máme se tedy zatvrdit, s nikým nehovořit a nikomu nepomáhat? To jistě ne, pomáhat musíme – to máme my křesťané takzvaně v popisu práce. Pomoc druhým ale má hodně podob: Jsou například lidé, kterým vůbec nepomůžeme, když jim dáme peníze. Mohou je okamžitě použít ke zkapalnění nebo věnovat na jiné nepříliš bohulibé účely. To už je ale jiné, hodně široké téma. To dnešní bych uzavřel prostým názorem: Policisté, které zmiňuje čtenářka ve svém dotazu, měli v podstatě pravdu. A navíc – vždycky se vyplatí používat mozkové závity. Nejen proto, aby nám nezrezivěly.
Jan Polivka, vedoucí katedry psychologie a sociologie TF JU v Českých Budějovicích