Vydání: 2018/29 Rekordní charismatická konference, 17.7.2018, Autor: Tomáš Kutil

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

Klášterní zahrady v Litomyšli využíval po staletí řád piaristů. V části z nich řeholníci pěstovali ovoce a zeleninu, část sloužila jako hřbitov. Když v roce 1948 řád odešel, zahrady zpustly. Mnoho let byly dokonce nepřístupné. V roce 1997 město Litomyšl začalo s jejich obnovou a na prahu třetího tisíciletí je znovu slavnostně otevřelo.

Díky citlivé a důkladné práci architektů se v centru města podařilo vytvořit prostor, který dnes slouží k odpočinku a setkávání lidí. Za hezkého počasí si v zahradách hrají děti, starší lidé sedí na lavičkách, mladší na dekách na krátce střiženém trávníku.

Úprava zahrad se líbila i za hranicemi. V roce 2010 získaly cenu International Trend Award Building With Green. Práce architektů vyšla i v několika prestižních architektonických publikacích. „K parku jsme přistupovali jako k prostoru s novou funkcí, snažili jsme se ale zároveň pracovat se stávajícími historickými fragmenty, parcelací atd.,“ popisuje za architektonický kolektiv Zdeněk Sendler, jeden z nejúspěšnějších českých zahradních a krajinářských architektů.

V centru u františkánů

Podobný osud má Františkánská zahrada v centru Prahy. Řád sice v sousedním klášteře stále sídlí, zahradu ale využívá veřejnost. Jen pár kroků od rušného Václavského náměstí je to jedno z mála klidnějších míst ve středu města. Plochy na piknik tu sice nenajdete, ale řady laviček k sezení a dětské hřiště už ano.

Zahrada mezi Václavským a Jungmannovým náměstím vznikla původně jako mnohem větší středověká zahrada kláštera karmelitánů po roce 1348 na počátku výstavby Nového Města. Od roku 1604 patřila řádu bosých františkánů. Byla založena a udržována jako užitková zahrada: sloužila k pěstování bylin, květin a zeleniny.

V období baroka byla zahrada upravena jako pravidelný ozdobný park s barokní kaplí uprostřed. Za druhé světové války zde němečtí okupanti vybudovali velkou hasicí nádrž. Po vyhnání řeholníků se roku 1950 otevřela veřejnosti a po restituci prošla v letech 1989–1992 rekonstrukcí. Od té doby je celoročně otevřená a mnoho Pražanů i turistů se ji naučilo využívat jako příjemné místo k posezení v samém centru metropole.