Vydání: 2016/8 Bratře, konečně spolu!, 16.2.2016, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Hodně záleží na tom, jak situaci sami zvládneme připravit. Celkem dobrým odhadem času, kdy dítě osamostatnit, bývají spolužáci. – Jestliže je naše dítě jediné, s kým se před školou loučíme, asi nastal čas nechat dítě chodit do školy samotné. Je ale potřeba jej i sebe na novou situaci přivykat postupně – nechme dítě dojít samotné třeba poslední bezpečný úsek před školou, pošleme jej nakoupit něco drobného do nejbližšího obchodu a podobně.
Strach, stejně jako reálné nebezpečí, nikdy docela nezmizí. Na druhou stranu platí, že pokud dobře vyhodnotíme reálná rizika, je naším rodičovským úkolem dítěti pomoci k samostatnosti tím, že ho necháme řešit situace přiměřené jeho věku a vyspělosti.
Naučí se řešit samostatně různé situace a také ho to obohatí o pocit zodpovědnosti za sebe samé. Zažije i určitou svobodu pohybu a rozhodování. Samozřejmě záleží na tom, kde rodina žije – něco jiného je malé město, kde dítě potkává mnoho známých, na ulicích není velký provoz a kde se může celkem bez rizika pohybovat, a něco jiného je centrum velkoměsta. Pokud nám připadá místo bydliště nebezpečné, zkusme dítě „otužovat“ třeba u babičky, kamarádů, na chalupě apod.
Určitě, ale také hodně záleží na věku. Menší děti bychom měli v přátelstvích více podporovat, pozvat kamarády k nám, dovolit dítěti návštěvy jinde, uspořádat oslavu narozenin apod. Starší děti se už přátelí podle vlastního výběru.
Často ne, záleží na tom, jaká mají rodiče kritéria pro „špatného“ kamaráda.
Než nějaká varování předem bych spíše preferovala určitou vnímavost rodičů, abychom věděli, s kým se naše dítě přátelí a také proč. Často bývá onen „špatný kamarád“ třeba určitou zoufalou volbou, protože nikdo jiný není k dispozici.
Nabádala bych rodiče k tomu, aby – než označí kamaráda za „špatného“ – hodnotili situaci opravdu opatrně. Vlastní dítě vidíme vždy optikou rodičů, každý z nás si myslí, že „naše husa je labuť“. Objektivita zkrátka nebývá silnou stránkou rodičovství. Zkusme tedy nejprve vše dobře promyslet.
Špatným kamarádem je ten, který ovlivňuje naše dítě nežádoucím směrem. Například nevhodnou kamarádkou je ta, se kterou naše dospívající dcera probírá diety a začíná drasticky hubnout. Obecně bychom měli vidět jako nežádoucí přátelství to, které vede k ohrožení zdraví, k ubližování ostatním, kdy se spolu dotyční chovají nějak nevhodně. V mladším školním věku to bývá spíše jeden „špatný kamarád“, později jde mnohdy o partu vrstevníků, většinou starších. Je ale vždy otázkou, jak ten vztah vypadá, proč v něm naše dítě setrvává a není-li náhodou tím „špatným kamarádem“ náš potomek.
Je samozřejmě namístě podat kamarádovi pomocnou ruku, pokud je to v našich silách. Každopádně je zde ale více místa pro angažování se dospělých. Pokud má náš osmiletý syn kamaráda, se kterým se potloukají třeba u trati, zapálili někde velký oheň nebo něco podobného, můžeme nabídnout změnu v tom, že kluky vezmeme na výlet. Rodiče by měli situaci dobře promyslet, promluvit si s rodiči druhého dítěte a najít nějakou cestu, jak se k přátelství dětí postavit. Zákazy kamarádství nejsou šťastným rešením, byť jsou samozřejmě nejjednodušší.