Vydání: 2007/41 Proč lžeme?, 9.10.2007, Autor: Aleš Palán

Stačí jen přejít ulici. Přímo naproti kostelu Nejsvětější trojice stojí ztělesnění péče socialistického Československa o tzv. pracující inteligenci – někdejší zámek spisovatelů v Dobříši. Státem uznaní a podporovaní literáti tu měli v klidu a komfortu odpočívat a tvořit. Na to, jestli jejich přítomnost nějak ovlivnila atmosféru v dobříšské farnosti, odpovídají pamětníci svorně. „Na nic si nevzpomínáme...“ Zámek byl světem uzavřeným sám do sebe.
O zdejší farnosti platí opak: živou bychom ji mohli nazvat už za minulého režimu. Nebylo to ale zásluhou zdejšího kněze, nýbrž samotných farníků. Ti se scházeli po čtyřech zdejších bytech, prohlubovali svou víru a pořádali malé semináře na konkrétní témata. Začátek devadesátých let znamenal – alespoň po hmotné stránce – pro dobříšskou farnost zkoušku ohněm. Vlhká fara se ukázala být neobyvatelnou, v polovině devadesátých let byly zjištěny zásadní problémy na krovu zdejšího kostela a musel být uzavřen. Farář bydlel ve Svatém Poli a později na zámku, který se mezitím vrátil do rukou původních majitelů. Bohoslužby se odehrávaly v zámecké konírně. „A nebylo to tam špatné,“ vzpomíná na tu dobu pastorační asistentka Ludmila Musilová. Na zdi visel koberec s tančícími dívkami, bylo tu ale teplo, pořádaly se svatby, agapé, duchovní obnovy… Farnost se začala obnovovat zevnitř.
Barokní kostel byl po náročných opravách zachráněn, co ale s farou? Nový farář Stanisław Góra prosadil její prodej s tím, že peníze půjdou na stavbu nového objektu. Otázka byla, jestli postavit jenom faru, nebo i pastorační centrum. Dobříšští zvolili druhou variantu a dnes lze říci, že udělali dobře: dveře v Pastoračním centru sv. Tomáše se netrhnou. Někdo měl zájem pracovat s dětmi, jiný se seniory, v pastoračním centru se začaly organizovat kroužky a setkání. „Pokusili jsme se dát dohromady to, co dříve fungovalo po rodinách, a k tomu přidat organizaci a trochu toho plánování,“ popisuje situaci pastorační asistentka a někdejší ředitelka dobříšské polikliniky Martina Svárovská.

Elektrizace farnosti
Málo z toho by se ale podařilo bez člověka, kterého místní pokládají za stavitele duchovních mostů, faráře Stanisława Góry. Farnost doslova elektrizoval, lidi si jeho prostřednictvím uvědomili své možnosti a nabídli je celku. Od počátku bylo Pastorační centrum spojeno s mateřským centrem Dobříšek a výtvarnou dílnou Zahrada – oběma aktivitám nabídla farnost své volné prostory. Přítomnost Dobříšku prozradí už prolézačky a skluzavky na farní zahradě nazvané Noemova archa. Zahrada nedávno ukončila svou činnost, současný dobříšský farář Michal Němeček to ale vidí jako výzvu: „Třeba se z toho zrodí něco nového.“
Něco nového možná vznikne, ale už výčet stávajících aktivit zabere pěkných pár řádků. Jen namátkou: farní knihovna, pravidelné agapé, setkání seniorů, příprava na svátosti, duchovní obnovy, besedy se zajímavými hosty, časopis Tomáš s dětskou přílohou, společenství mládeže a dospívajících, už tři skupiny manželů, večerní modlitební společenství, setkání chlapů, dámské výrobní večery, teologická škola, kulturní zářijový festival Záření … Svým názvem z toho všeho vyčnívá pravidelné setkání Odpadlíků. Vysvětlení tohoto názvu je ale jednoduché: jde o bývalé puberťáky, jejichž kritika se přetavila do pravidelných setkání v Pastoračním centru. Odpadlíci si začali říkat sami. Nikdo z nich ale neodpadl, navíc na setkání vodí i své nevěřící partnery a známé.
Spolupráci s farností si pochvaluje i starosta Dobříše Jaroslav Melša: „Mám slabost pro společenství lidí, kteří pracují společně. Z dobříšských farníků vyzařuje síla za něčím jít. To by potřebovalo naše město i jako celek.“
Moderní budova Pastoračního centra se zahradou a dětským koutkem není od ulice oddělena žádným plotem. „Od začátku jsme se chtěli otevřít i lidem, kteří chodí kolem kostela a bojí se vejít, aby snad na nich nebyla páchána nějaká evangelizace,“ říká s nadsázkou Ludmila Musilová. „Proto tu nemáme žádný plot.“ Zdá se to být příznačné.