Vzkaz sv. Václava současným politikům?

V okamžiku, kdy bude Katolický týdeník se Svatováclavskou přílohou na cestě do schránek našich čtenářů a na stolky v kostelích, poputuje do Staré Boleslavi v prezidentské koloně lebka sv. Václava. V tu dobu se také věřící letos poprvé sejdou při akci nazvané Společná modlitba českého národa. Dominik Duka odpovídá:

Proč tato iniciativa vznikla, je cílem z ní učinit tradici?

Už staroboleslavské Národní svatováclavské pouti přispěly k tomu, že se státní svátek 28. září, který je v občanském kalendáři nazýván Dnem české státnosti, skutečně začíná stávat státním svátkem. Tento den si mohou lidé v této zemi společně uvědomit, že je naše historie politická, kulturní i náboženská spojena s křesťanstvím. Modlitební most, na který se ptáte, byl návrh patera Bubeníčka, který je strážcem svatováclavských středních Čech na Budči a Levém Hradci. Tato iniciativa má pomoci tomu, aby se svatováclavská myšlenka, která je i myšlenkou české státnosti, stala znovu součástí našeho politického, kulturního a náboženského života.

Proč se právě v této době podle vás intenzivněji stává svátek sv. Václava svátkem státním?

Domnívám se, že to je o pocitu, který v lidech dříme. Globalizační vize nám ukazují svou odvrácenou tvář a shledáváme, že jistým způsobem se západní civilizace dostává do slepé uličky.

Takže v tom hraje roli hledání kořenů a identity?

Ano, je to snaha najít identitu a také vědomí větší spoluodpovědnosti za naši zemi, náš životní prostor a svět. I na to poukazuje doba a příklad sv. Václava.

Stvrzením faktu, že církevní a státní svátek se prolíná, je i skutečnost, že spolu s vámi biskupy a věřícími poputují do míst, kde byl zavražděn sv. Václav, prvně také všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé. Co pro Vás tento fakt znamená?

Potvrzuje to, že český stát si uvědomuje své dějiny, své kořeny a chápe, že historie není jen něco, co se dělo, odehrálo, co je od nás už velmi vzdáleno a čemu někdy můžeme i těžko porozumět. Ona má totiž historie svůj druhý život a ve významné osobnosti sv. Václava je výraznou inspirací pro současnost a může se stát i součástí naší budoucnosti. Svou přítomností politici ukazují, že se k tomuto odkazu hlásí.

Každý rok se v této speciální příloze KT u příležitosti svátku sv. Václava zabýváme z různých pohledů významem světce pro dnešní Česko. Rozdělil bych to na tři roviny. V té první: co vzkazuje tento světec svým životem církvi a věřícím na podzim roku 2011?

My věřící a naše církev máme někdy pocit, že je nás málo, máme pocit, že společnost nám nenaslouchá, že nám spíš ubližuje a že vlastně jsme jakoby cizinci v této zemi. Svatováclavská slavnost nám ukazuje opak: v době svatého Václava by se katalog duchovenstva vešel na jeden list, protože jestli v těch Václavových Čechách pracovalo pět kněží, tak to bylo hodně. Přesto se zde křesťané snažili žít plně křesťanský život a věděli, jak velikou mají zodpovědnost za budoucnost. Zjistili, že křesťanství je nový a kvalitnější životní styl. My věřící bychom měli mít alespoň část důvěry, kterou měl sv. Václav a jeho současníci.

Druhou avizovanou rovinou je: co říká sv. Václav lidem, kteří nežijí s církví nebo jsou jí vzdáleni?

Připomíná jim jejich historii. K němu se hlásili Přemyslovci, Lucemburkové, koneckonců i husité či Habsburkové, ale i první republika, která byla laickým státem. Svatý Václav ukázal svou schopnost a dovednost, ač byl člověkem víry. Pro laickou veřejnost, která někdy pochybuje o schopnostech náboženského člověka, je tedy výzvou k překonání těchto pochybností.

A třetí, tedy poslední rovina: co říká sv. Václav v roce 2011 již zmíněným politikům, tedy lidem, kterým náleží správa této země?

Nevím, jestli je sv. Václav a jeho příklad povzbudí. On totiž ukazuje, že odpovědný a pravdivý postoj nemusí být přijímán s potleskem a odměnami, nýbrž naopak. Ale možná je vzpruží pohled z jiného úhlu – že politik nepracuje jenom pro přítomnou chvíli. Každý jeho solidní, dobře promyšlený a mravně kvalitní krok se zapisuje do dějin, i když není doprovázen ovacemi. Laciné kroky, jimž se tleská, mají totiž jepičí život.