Vydání: 2018/46 Drony skenují dřevěné kostely, 13.11.2018, Autor: Vít Hájek

 
O předzvěsti nevím. Ani táborové řečnění mi moc nejde. A co mě formovalo? Asi bych jmenoval tři věci: rodina, skauting a kostel.
Na stejnou otázku jsem kdysi odpovídal ve škole. Těžko jsem se tenkrát rozhodoval mezi kovbojem, kosmonautem, popelářem nebo indiánem. Vyrůstal jsem v generaci, která za největšího supermana považovala Vinnetoua a největší drsňáci byli Bodie a Doyle.
Pochopitelně byl a je pořád. Rodiče nás děti ale chránili, o totalitě jsem neměl potuchy. I když! Teď si vybavuji, že hodně drsná nadávka mezi námi bratry byla „ty komunisto!“. Dneska se tomu směju, ale něco to vypovídá o tom, co jsme si jako děti o komunistech mysleli a koneckonců myslíme doteď. Táta vedl bytové semináře. Často se u nás objevovali lidé jako třeba Halík, Neubauer, Špinka nebo Karfíkovi, dnes všechno známí filozofové. Taky si z dětství pamatuji, jak táta, když někam odcházel a loučil se s mojí mámou, si strkal do ponožky kartáček na zuby a peníze. Teprve později jsem zjistil, že jde někam, kde ho může zadržet Státní bezpečnost.
Vyrůstal jsem tedy mezi spoustou zajímavých lidí. A poslouchal jsem, co si povídali. Ovšemže jsem tehdy vůbec nevěděl, o co jde. Netušil jsem, že při tom pojídání oříšků a tyčinek, neskromném popíjení kávy a kouření cigaret promýšlejí, jak svrhnout tyrana.
Jasně že ano. Kafe a cigára! Tedy teď zrovna nekouřím. A rodiče byli taky první, kdo mi vyprávěli příběhy a četli skvělé knížky, třeba v samizdatu vydaného Tolkienova Pána prstenů. Také jsem se postupně dovídal, co za úžasné lidi byli kolem naší rodiny, někdejší muklové Mádr, Malíková, Vaško, Zvěřina...
Už je to dávno, osmnáct let. Váže se k tomu drobná událost. Pracoval jsem v Českém rozhlase a dostal se mi do ruky dopis několika válečných veteránů. Žádali generálního ředitele, aby za nimi poslal nějakého redaktora. Necítili se už zdravotně nejlépe, aby zvládli dopsat své paměti, ale chtěli vyprávět své příběhy na mikrofon. S několika přáteli, studenty historie, jsme o tom dopise mluvili. Dospěli jsme k názoru, že tady nejde jenom o těch několik pisatelů, ale o tisíce dalších lidí. A tak jsme se toho chopili. Začali jsme obcházet válečné veterány a zpovídat je. Tak se zrodil projekt Paměť národa.
Dneska sbíráme příběhy všech možných lidí, včetně těch, kteří totalitním režimům sloužili – bývalých milicionářů, estébáků, aktivních komunistů. Považuji totiž za důležité naslouchat i těmto lidem. Paměť národa se podobá mozaice. S každým novým příběhem se trochu mění, je bohatší a vzácnější.

MIKULÁŠ KROUPA (nar. 1975) se narodil v rodině disidenta Daniela Kroupy, má pět sourozenců, tři syny a dceru. Vystudoval Vyšší odbornou školu publicistiky. Od roku 1997 se věnuje rozhlasové publicistice. Od roku 2006 připravuje s Adamem Drdou úspěšný cyklus dokumentů Příběhy 20. století, který vysílá stanice Český rozhlas Plus a Radiožurnál. V roce 2001 založil neziskovou organizaci Post Bellum, která dokumentuje vzpomínky pamětníků. Roku 2008 se stal zakladatelem mezinárodního internetového projektu Paměť národa. Sbírka obsahuje skoro sedm tisíc vzpomínek pamětníků. Tento projekt získal jedenáct domácích i zahraničních ocenění, např. Křišťálovou lupu v kategorii projekt roku, Nejlepší on-line nezávislá žurnalistika apod.