Vydání: 2016/14 Papež vzpomněl na oběti útoků, 29.3.2016, Autor: Radek Tichý

Silné okamžiky potřebují následný čas, v němž mohou doznít. Mnozí novomanželé potvrdí, že při samotné svatbě byli jako v transu a až v následujících dnech – když si jednotlivé prvky svatebního obřadu znovu procházeli, když na ně vzpomínali, když si prohlíželi první fotografie – jim začalo docházet, co vlastně prožili. Proto také svatba kdysi trvávala týden a proto církev podle židovského zvyku prodlužuje nejvýznamnější liturgické slavnosti na osm dní.
Památka Kristova umučení na kříži a jeho zmrtvýchvstání trvá jako jedna dlouhá bohoslužba po tři dny (mluvíme o velikonočním třídení: od čtvrtečního do nedělního večera) a jednotlivé obřady mají vždy několik hodin, a přesto je to stále málo! Vždyť jak by bylo možné největší událost dějin světa vměstnat do tak krátkého časového úseku? „Proto týden, který následuje po dni Vzkříšení – velikonoční oktáv –,není už chronologickým týdnem, ale rozložením jediného dne, který nezná západu. Během týdne obnovy je velikonoční liturgie slavena bez přestání, a není přitom opakovaná, ale stále znovu nová. Tento týden je v pravém smyslu slova svátostný a stává se prototypem, matricí všech týdnů,“ popisuje v knize Liturgie pramene Jean Corbon. Konkrétní liturgické prvky, které vytvářejí bohoslužby všedních dní velikonočního oktávu, opakují a prodlužují to, co bylo vlastní dni Vzkříšení: chvalozpěvy Sláva na výsostech Bohu a Tebe, Bože, chválíme, velikonoční sekvence, nedělní žalmy ranních chval i nešpor, nedělní kompletář, dvojí „aleluja“ při propuštění lidu.
Protože i osm dní může být málo, církev – opět podle židovského zvyku – slaví kromě malého ještě velký oktáv: osm týdnů velikonoční doby. V nich máme neustále před očima vzkříšeného Beránka z Veliké noci (v symbolu paškálu a křestní vody), v nich místo běžné odpovědi k žalmu zpíváme „aleluja“ jako ozvěnu doléhající z vigilie, v nich je zakázáno kající klečení, které se neshoduje s radostí Zmrtvýchvstání.
Jako by ani to nestačilo, zařazuje liturgie typicky velikonoční prvky po celý rok do každé neděle, která je osmým dnem týdne, dnem vzkříšení. (V některých komunitách se právem slaví každý víkend jako malé Velikonoce.) Pokropení požehnanou vodou v úvodu nedělní bohoslužby a vyznání víry po homilii odkazuje na náš křest, a tedy na Velikonoce. I chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu se ve mši slavené knězem zpívával dříve jen na den Vzkříšení a „aleluja“ před evangeliem bylo původně typickým zpěvem vyhrazeným pro Zmrtvýchvstání Páně. Každou neděli v modlitbě breviáře pak vyznáváme, že kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním, a zpíváme chválu, že Pán náš, Bůh vševládný, se ujal království.
Po celý rok nás provázejí tyto drobné liturgické prvky, které vycházejí z Velikonoc. Jejich jediným smyslem je dát nám prožít, že radost z Pánova vzkříšení se nemusí omezovat na několik málo dní, ale že proniká celým rokem – a tedy celým životem. Zbývá možná ještě jedna otázka. Co když člověk prožívá těžké nebo smutné věci, co když nemá během roku mnoho chuti se radovat, co když mu velikonoční prvky vlastně překážejí? Právě v tom spočívá moudrost liturgie: jejím cílem je vyvést nás z našeho uzavřeného života a nechat všechny naše těžkosti prozářit světlem Zmrtvýchvstalého.