- Katolický týdeník

Kdekdo zná ten pocit – ležíte v nemocnici, není vám dobře, trápí vás obavy a jste sami. Personál má času poskrovnu, chybí někdo, s kým byste si mohli popovídat. Do budoucna by tohle platit nemuselo – součástí nemocničního týmu by byl člověk s náplní práce „naslouchání druhým“. O nové zdravotnické profesi nemocničního kaplana hovoříme s Marií Opatrnou, lékařkou a pastorační asistentkou z Jednotky klinické pastorační péče při Onkologické a Hematoonkologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Je nemocniční kaplan opravdu něčím novým? Běžně přece dochází za pacienty do nemocnice kněz.
Ano, kněz dochází do nemocnice v rámci své pastorační péče o celou farnost. Přichází tedy většinou na žádost nemocného farníka či jeho příbuzných. Návštěva nemocných je jednou z jeho mnoha povinností. V nemocnici je však spousta dalších pacientů, kteří třeba nenajdou odvahu kněze oslovit, stydí se. V rámci náročných léčebných metod mohou být také lidé hospitalizováni ve fakultních nemocnicích, v jejichž okolí nikoho neznají. Navíc řada lidí u nás křesťanství opustila, ale v době nemoci se o ně začínají znovu zajímat. Je tedy potřeba, aby v nemocnici byl někdo, kdo s nemocnými hovoří, naslouchá jim a věnuje se jejich existenciálním, duchovním a náboženským potřebám.

Míníte roli právě nemocničního kaplana?
Označení nemocniční kaplan náleží v katolické církvi knězi, který je pověřen pastorační péčí o nemocné. Díky historickému vývoji a ekumeně se jako kaplani začali v zahraničí označovat i jáhni, řeholní sestry a pověření laici. Nicméně název osoby není podstatný. I evropské standardy nemocničních kaplanů (viz www.eurochaplains.org)říkají, že pojmenování osoby, která pastorační péči v nemocnicích poskytuje, se různí. Může se také stát, že nemocnice budou mluvit o kaplanech, ale tito lidé budou ve svých církvích označováni podle tradice té které církve.

Podstatnější je služba sama.
Zahrnuje péči o duchovní dimenzi nemocných, jejich příbuzných a přátel, případně zdravotnického personálu. Jedná se o službu přítomností, nasloucháním, o ochranu před negativním vlivem sekt, o pomoc při orientaci v životě s nemocí, o hledání smyslu. A pak, jak řekla jedna naše „nevěřící“ pacientka – každý člověk, který se dostane do nesnází, se přece modlí. Řada pacientů si přeje, aby se s nimi a za ně někdo modlil.

Proč takový člověk dosud v nemocnicích není?
Záleží na tom, jak situaci vidíte. Řada pacientů, jejich příbuzných i lékařů ví, že například já osobně vykonávám tuto službu již od roku 1997 – byla jsem do nemocnice vyslána tehdejším generálním vikářem pražské arcidiecéze panem biskupem Škarvadou, který mi řekl: „Zkuste v našich podmínkách to, co je na Západě běžné.“ Katolická církev má v našich diecézích rovněž několik kněží, kteří působí jako nemocniční kaplani v některých velkých nemocnicích, a dále jáhny a pastorační asistentky, ať už laičky či řeholní sestry. Vývoj jde ale v této oblasti u nás pomaleji než ve světě.

Profesi nemocničního kaplana asi nemůže vykonávat každý – vyžaduje znalosti teologie, psychologie, také schopnost empatie.
Nemocniční kaplan je v podstatě nová zdravotnická profese. Osoba, která nemocniční pastoraci provádí, musí mít vedle teologického vzdělání i řadu teoretických znalostí a praktických zkušeností, které získá stážemi u lůžka.

Proč vlastně mluvíme o kaplanovi? Naslouchání, empatie, služba – nepřísluší tato role spíše ženám?
Jistě, jedná se o historické souvislosti a také o rychlý vývoj především v paliativní medicíně. Nicméně v oficiálních dokumentech (Dohoda mezi Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví) už je uvedeno, že ačkoli povolání nese název nemocniční kaplan, je určeno i ženám.

Mnohokrát jste asi zažila na vlastní kůži, jak je nemocniční pastorace prospěšná.
Takových zážitků mám nepřeberné množství. Jeden za všechny: na lůžkovém oddělení kliniky ležela před časem pacientka, která měla problémy se mnou komunikovat. Když se stala nepohyblivou, byla vděčna za jakoukoli službu, doslova za podání sklenice vody. Záhy se přiznala, že je pokřtěná, chodila donedávna příležitostně do kostela a umí modlitbu Otče náš. Tuto modlitbu se pak chtěla pomodlit vždy, když jsem za ní přišla.
Někteří lidé potřebují prostor, aby s vámi začali mluvit, musí i vědět, že se o ně opravdu zajímáte, že na ně máte čas. Teprve pak vám dovolí se přiblížit. Jiní jsou otevření již při prvním setkání. Mezi těmito dvěma typy setkání je ještě celá řada dalších variant.