- Katolický týdeník

Rodiče Wallyho Kollmana v roce 1968 emigrovali do Kanady, kde se v dvojměstí Kitchener Waterloo, v nejjižnějším cípu země Wally narodil. Měl se jmenovat Václav, ale v cizině si s tímto jménem nevěděli rady. Když byl chlapcovi jeden rok, jeho maminka zemřela...

Můj tatínek odešel pracovat. A protože musel cestovat po celé Kanadě, mohl s sebou vzít jen mojí sestru Irenku, která už byla větší. Já jsem zůstal u sousedky. Jenže když se tatínek do pěti měsíců nevrátil, dala mně sousedka do ústavu. O tatínkovi se nevědělo vůbec nic: prostě zmizel ve světě.

V Čechách ale zůstala moje babička, která po mně a celé naší rodině pátrala. Když se o mně dozvěděla, začala jednat s kanadskými úřady o mé adopci. Jedním z nejdůležitějších lidí, kteří mně tehdy pomohli k návratu, byl bratr tatínka sourozenců Cyrila a Josefa Svobodových (Cyril Svoboda je ministr zahraničí – pozn. red.) Jiří Svoboda, který dodnes i přes vysoký věk působí v Kanadě jako katolický kněz. Zasáhl včas, protože podle kanadských zákonů by po dvou letech strávených v ústavu musela přijít moje adopce některou z kanadských rodin.

Dostal jsem se do Čech ve svých pěti letech a místo tatínka a maminky jsem měl babičku a dědečka. Dědeček v mých devíti letech zemřel, a tak vše musela zvládat babička sama (dnes je jí 88 let). Když jsem pak po čase získal spojení na tatínka a volával jsem mu, vždy říkal, že nemá čas. Jednou lovil medvědy, jindy rýžoval zlato, pak se vymluvil na nemoc - a tak to šlo pořád dál. Dnes se tatínek za to, jak jednal, stydí. Nedávno jsem s ním telefonicky hovořil a prosil mne o odpuštění. Ale já se na to dnes již dívám jinak - vlastně není co odpouštět. Podobu tatínka si již nedokáži vůbec vybavit. Natožpak podobu maminky.

Když dědeček zemřel, zdědil jsem po něm něco kolem milionu korun a těšil jsem se, jak si peníze užijeme s tatínkem, ale to nevyšlo. Než jsem šel na vojnu, věnoval jsem se stylu break dance a do roku 1989 jsem byl dokonce mistrem republiky. Po vojně jsem se začal v jedné kapele věnovat elektronické muzice. Ukázalo, že se tam běžně berou drogy. Tři nebo čtyři koncerty mně to nic neříkalo, držel jsem se, ale pak to pozvolna začalo.

Nejprve jsem měl motivaci spíše jen experimentovat s mimosmyslovým vnímáním. Postupně jsem ale získal zkušenosti s různými typy drog, jejichž množství jsem stále zvyšoval. Nejprve se mi zdálo, že jsem díky drogám vnímavější, že se nemusím tak dlouho soustřeďovat apod. Ale pak se situace změnila. Začal jsem chodit na house party a bral jsem drogy konzumně kvůli hudbě a kamarádům. Tato fáze trvala necelý rok. Nikdy jsem přitom nevěděl, co si vlastně kupuju, co je v droze přimícháno. Začalo období, kdy jsem měl za den až dva nebo tři „tripy“. Kamarádi mně říkali, že to beru jako lentilky. Ničilo to mé zdraví. Nakonec jsem se rozhodl, že si dám poslední „trip“ a že už drogu nechci ani vidět.

Vzal jsem si tedy drogu a vyšel na ulici. A cestou domů se to stalo: začal jsem se více sledovat, byl jsem velmi udýchán, ačkoli jsem šel krokem. Nevěděl jsem, co se děje. Sedl jsem si na plot, ale vše se stupňovalo. Cítil jsem, jak mi ubývá kyslík. Byl jsem velmi zmatený. Cítil jsem horko a vnímal červenou barvu. Snažil jsem být klidný, ale nešlo to. Najednou jsem se dostal do podivné časové smyčky. Ocitl jsem se v roce 1945. Slyšel jsem nálety a začal se bát, že je třetí světová válka. Pak jsem byl v jakémsi prostoru, který bývá některými lidmi popisován jako tunel, ale já ho vnímal prostě jako prostor. Bylo zde velké množství zvuků. V jednu chvíli jsem se cítil být přítomný jakoby ve všem, co existuje, a hned nato jsem zas měl naprosto opačné pocity. Objevil se tam nějaký hlas (mohl to být hlas mé kamarádky), který říkal: „Tak Wally, vidíš, to jsou ty drogy! O co ti vlastně jde?!“ Viděl jsem záři, ale bál se k ní podívat. Pak jsem cítil, jakoby se pálilo lidské maso v pekle. Bylo a nebylo to peklo. Pak jsem si uvědomil, že se vidím odshora a začal se bát, že jsem umřel. Když jsem si to uvědomil, ucítil jsem, jak letím nazpět do těla. Bál jsem se hýbat, nevěděl jsem, co se děje... Později jsem se dostal ke knížce Za hranice mozku od Stanislava Groffa, který popisoval podobné zkušenosti - to mi velmi pomohlo.

Bylo pro mne těžké nechodit do dřívější společnosti, musel jsem přetrhnout vazbu s ní a cítil jsem se velmi sám. Jenže jiná možnost nebyla. Dnes chodím „za Bohem“ nejen tehdy, když mně něco schází, ale také, když mám radost. Myslím, že největší cenu má každodenní praktická víra.

WALLY KOLLMAN