- Katolický týdeník

V knize Překročit práh naděje psal Karol Wojtyła: „Lidskou lásku jsem se naučil mít rád ještě jako mladý kněz. Je jedním ze základních témat, na něž jsem se zaměřil v kněžském povolání, službě na kazatelně, zpovědnici a také ve službě, kterou vykonávám psaným slovem. V člověku milujícím lidskou lásku se rodí také živá potřeba napnout všechny síly pro krásnou lásku. Láska je totiž krásná. Mladí lidé v ní ostatně vždy hledají krásu a přejí si, aby jejich láska byla krásná.“

V roce 1948 promoval Karol Wojtyła disertací o Janu od Kříže. V souvislosti s naším tématem jsou zvláště důležité dva aspekty. Jan od Kříže přisuzoval ústřední místo v křesťanském životě žité zkušenosti individuální osoby. „Tato víra musí být osobní, svobodná, přesvědčená, proniknutá celým naším bytím, vyznávaná a slavená ve společenství církve, víra modlitby, která uzrává zkušeností communio s Bohem.“ – Druhý aspekt se týká obsahu této žité subjektivity. Jeho jádrem je „zkušenost společenství s Bohem“, láska Boží a odpovídající láska člověka jako zkušenost vzájemné odevzdanosti. Obraz lásky a odevzdanosti mezi mužem a ženou je pro Jana od Kříže ústředním obrazem křesťanské existence. Pokud jde o manželství, jsou i pro Wojtyłu ústředními pojmy sebeodevzdání a plná odevzdanost. Pozdější papež vysvětluje ve spise Familiaris consortio z roku 1981: „Plné tělesné odevzdání by bylo lží, kdyby nebylo znamením a plodem odevzdání osobního, které zahrnuje celou osobu i v jejím časovém rozměru. Pokud si osoba činí výhrady, například možnost rozhodnout se v budoucnu jinak, nebyla by její odevzdanost úplná.“

Fenomenologická metoda

Ve své habilitační práci se Wojtyła zabýval fenomenologicky pojatým etickým systémem Maxe Schelera, který přispěl k výstavbě morální teologie. Ve spise Dar a tajemství o tom později napsal: „Tomuto zkoumání vděčím za mnohé. Do mé předchozí aristotelsko-tomistické formace se tak vpojila fenomenologická metoda, která mi umožnila v této oblasti četné tvořivé objevy. Myslím především na knihu Osoba a čin. Tímto způsobem jsem se zařadil do moderního myšlenkového proudu filozofického personalismu, což přineslo své plody i pro pastoraci.“ Na těchto základech vznikly různé práce zabývající se otázkami osoby, manželství a sexuality. Je třeba zmínit Lásku a odpovědnost, jakož i Krakovské memorandum skupiny morálních teologů o základech církevního učení o zásadách manželského života. Ještě dříve, tj. na Druhém vatikánském koncilu, přispěl Wojtyła k formulaci některých pasáží pastorální konstituce Gaudium et spes (zejm. čl. 47 až 52). Krakovské memorandum směrodatně přispělo i ke koncipování encykliky Pavla VI. Humanae vitae (1968).

Milující člověk dbá o druhého

Obraťme se nyní k Středečním promluvám. Základem jsou slova Gaudium et spes (čl. 24), která Jan Pavel II. v souvislosti s manželskou láskou často citoval: „I sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci, aby všichni jedno byli…, jako i my jsme jedno (J 17,21–22), otevírá lidskému rozumu netušené výhledy, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého, nemůže sám sebe plně nalézt, leč v opravdovém darování sebe samého.“ Z této filozofické a teologické antropologie vyplývá „zákon darování a odevzdání“ jako cesta k lidskému naplnění. Skutečně milující člověk dbá o druhého jen kvůli němu samému. Tím je vyloučeno jakékoli využití či zneužití druhého jako prostředku k nějakému cíli. Jakožto osoby s tělem a duší jsme stvořeni k obrazu Božímu. Tento obraz trojjediného Boha se týká nejen jednotlivé osoby, ale i společenství osob, zejména manželského společenství muže a ženy. Papež chce hájit tělesnost člověka proti odcizenosti osoby a těla v descartovském přírodovědném obrazu světa. Descartes, který trvale ovlivnil moderní přírodovědu, píše v Rozpravě o metodě (1637): „Lze dosáhnout vědění, které je v tomto životě velmi užitečné. Místo teoretické filozofie, jíž učí scholastikové, můžeme objevit tu praktickou, pomocí níž poznáváme přírodu, chování ohně, vody, vzduchu, hvězd, nebe a všech ostatních těles, která nás obklopují, a všechny tyto věci užít k účelům, jimž mohou sloužit. Tak se stáváme pány a vlastníky přírody.“

Hluboký rozštěp osoby a těla

Věda vystavěná pouze na mechanisticko-matematické úrovni zbavuje přírodu jejího niterného smyslu. Papež ukazuje, že člověk nenalézá v ryze matematicky popsatelné přírodě domov. V otázce po smyslu svého života by byl odkázán pouze na sebe sama, na svou subjektivitu. Jeho vlastní tělo je pak jen indiferentní výslednicí náhodné biochemické hry. Dochází pak k hlubokému rozštěpu jeho osoby a těla, k dualismu ducha a hmoty. V Dopise rodinám (1994) papež píše: „Descartovské rozpojení člověka na ducha a tělesno posílilo tendenci pojímat lidské tělo nikoli ve světle specifické podobnosti Bohu, ale v kategoriích jeho podobnosti ostatním tělesům vyskytujícím se v přírodě, jichž člověk užívá jako nástrojů dosahování spotřebních hodnot. Každému je však zřejmé, že užití těchto kritérií na člověka v sobě skrývá obrovské nebezpečí. Je-li s lidským tělem vnímaným jako nezávislým na duchu a mysli nakládáno jako s materiálem (tak jako s tělem zvířete) – což se děje při manipulaci s lidskými embryi a plody – jdeme vstříc strašlivému etickému debaklu. V takové antropologické perspektivě přivyká lidstvo novému manicheismu, totiž radikálnímu protikladu tělesna a duchovna. Tělo pak nežije duchem a duch neoživuje tělo. Člověk přestává žít jako osoba a subjekt. Přes všechny záměry a výklady se stává pouhým objektem. Tato neomanichejská civilizace pak směřuje k tomu, že například v sexualitě vidí spíše terén pro manipulaci a kořistění než skutečnost onoho prvotního úžasu, s nímž Adam na úsvitu stvoření spatřil Evu a zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“ (Gn 2,23), nebo než okouzlení vyjádřené ve Velepísni: „Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí!“ (Pís 4,9). Jak vzdálena jsou jistá moderní pojetí od hlubokého chápání mužskosti a ženskosti, jaké nám nabízí křesťanské Zjevení! Odhaluje nám v lidské sexualitě bohatství osoby, jehož naplněním je rodina, ale jeho vyjádřením je i povolání k panenství či k celibátu pro království Boží.“ – Potud Dopis rodinám Jana Pavla II.

Niterná řeč sebeodevzdání

V neognosticistické kultuře člověk přestává žít jako osoba a subjekt a stává se objektem. Právě proto obhajuje papež ve svých Středečních promluvách hodnověrnost a důstojnost lidské zkušenosti těla v lásce mezi mužem a ženou. Ženich vidí věci tak, jak jsou. Krása není šálivým převlekem, ale tkví hluboko v podstatě věcí a života. Pojetí člověka redukované jen na to měřitelné nemůže sexuální lásku mezi mužem a ženou pochopit. Papež chce představit Boží plán manželské lásky a její hloubky a krásy tak, aby promlouvala k lidské zkušenosti a byla zkušeností mužů i žen ověřitelná. Boží plán je tělesnému bytí muže i ženy hluboce vepsán jako bohatá a niterná řeč sebeodevzdání a plodnosti. Muž a žena žijí svou sexualitu autenticky jen tehdy, nechávají-li skrze svá těla promlouvat onu sjednocující řeč lásky, jak to odpovídá jejímu smyslu a pravdě. Skutečné naplnění osoby v lásce je možné pouze v sledování jejího Božího plánu. Společenství osob (communio personarum) muže a ženy v manželství se uskutečňuje, když se jeden svobodně a bezvýhradně daruje druhému a vzájemně se přijímají. Jejich těla poukazují svou odlišností i komplementaritou danou stvořením na personální rozměr jejich spojení v manželské sexuální lásce. Sexuální společenství v těle („a stanou se jedním tělem“) je výrazem duchovní jednoty osob. Papež mluví o „svatebním významu těla“, které má od počátku schopnost vyjádřit lásku, tu, jíž se „člověk jako osoba stává darem a skrze darování uskutečňuje vlastní smysl své existence“. Nejvyšší měrou to platí o těle Kristově, znamení sebeodevzdání pro nás lidi na kříži, zpřítomněného eucharistií. Svátostí manželství se lidská láska ve své tělesnosti stává viditelným znamením lásky Boží. Protože jsme jako osoby bytostmi s tělem a duší, podílí se i naše tělo na naší personální schopnosti milovat. Jím se vyjadřujeme a vstupujeme ve spojení s druhými.

Otevřenost pro nový život

Spojení muže a ženy v manželství i s jeho sexuálním rozměrem je podle Písma znamením lásky Boha k jeho lidu i sjednocení Krista s církví, jak praví list Efezským. K respektu vůči sexuální řeči těla patří i to, že obsah smyslovosti manželského spojení má zůstat nedotčen: na jedné straně meziosobní společenství, na druhé straně otevřenost pro nový život. Vědomé vyloučení dimenze plodnosti je znevážením důstojnosti osob i manželského aktu. Tu právě vyjadřuje Písmo pojmem „poznání“. Ono „poznání“ umožňuje vzájemnou otevřenost osob v plnosti pravdy i pravdu jejich vzájemného sebedarování a přijetí. Svými promluvami se tedy Jan Pavel II. pokusil osvětlit pravdu o člověku právě v jeho tělesnosti a jeho zvláštní povolanost k manželství. Je úkolem příštích generací otevřít pokladnici, kterou nám ve své „teologii těla“ zanechal.

Helmut Prader
Autor (nar. 1974) je biskupským vikářem diecéze St. Pölten a vyučuje morální teologii se zaměřením na manželství a rodinu na Vysoké škole teologické v rakouském Heiligenkreutzu. Převzato z německého časopisu Die Tagespost. Přeložil pp