- Katolický týdeník

Pastorální konstituce Gaudium et spes (Radost a naděje), kterou můžeme považovat za magnu chartu pozemských skutečností, má dvě pozoruhodné novinky. Poprvé v historii koncilů pojednává o pozemských problémech, a to nejen křesťanů, nýbrž všech lidí, jak ve světle přirozeného rozumu, tedy filozoficky, tak ve víře v Krista ukřižovaného a vzkříšeného, tedy teologicky. Toto pojetí dosud neexistovalo, je naprosto nové, je to teologie pozemských skutečností. Tato teologie chce zaujmout hledisko Boží a dotazovat se, jaký smysl mají nebo mohou mít pozemské skutečnosti v očích samotného Boha. Ale jak zjistíme Boží názor, Boží hledisko?
Především ze sociálních encyklik papežů, z výroků koncilů (hlavně Gaudium et spes), ze samotného Písma svatého a dále ze spisů křesťanských teologů, filozofů i života světců. A takových lidí církev měla a má vždy dost. Komplexně je „Boží hledisko“ – tj. odpovědi na tyto otázky – obsaženo například v nedávno vydaném Kompendiu sociální nauky církve.
Mohla by se však ozvat námitka. Předmětem teologie je přece jen Bůh! Tomáš Akvinský ale tvrdí, že předmětem teologie není jen Bůh, nýbrž všechny věci (omnia), nakolik se vztahují k Bohu jako svému původci a cíli. A to jistě platí také o důstojnosti lidské osoby, o společném dobru, o člověku, o práci, o univerzálním určení statků, o subsidiaritě, participaci, solidaritě a vlastně o celém sociálním učení církve.
To má pro sociální učení velmi závažné důsledky. Nelze ho už nazývat „třetí cestou“ nebo „jetřebismem“. Porovnáním Božího hlediska s realitou okamžitě vidíme, jak daleko je realita za ideálem. A tím se zároveň zjednoduší nebo úplně odpadnou otázky typu: „K čemu je sociální učení dobré a kde se podle něho hospodaří?“ Je dobré k tomu, abychom porovnávali realitu s ideálem, a hospodaří se podle něho tam, kde se realita co nejvíc ideálu blíží. Sociální tržní hospodářství realizované po druhé světové válce v Německu obsahovalo řadu prvků sociálního učení církve, z nichž nejdůležitější byl primát lidské důstojnosti před efektivitou ekonomického systému. Domnívám se však, že situace v Německu se stěží může někde opakovat v budoucnosti. Postupující sekularizace bude mít na realizaci sociálního učení negativní dopad, i když se alespoň některé jeho prvky podaří uskutečnit. Myšlenka „vidět svět Božíma očima“ se zrodila ještě před koncilem, když lovaňský teolog Gustav Thils vydal dílo Théologie des réalités terrestres (1947–1949). Později se začaly objevovat další „teologické genitivy“: „teologie člověka“, „teologie práce“, „teologie dějin“, „teologie stvoření“, „teologie hmoty“, „teologie města“. A papež Jan Pavel II. napsal v roce 2004 dokonce teologii těla. Toto dílo je málo známé, ale má zásadní význam pro teologii Jana Pavla II. Bohaté biblické úvahy o významu lidské tělesnosti, zvláště v oblasti sexuality, nabídl papež církvi a světu ve 134 krátkých promluvách pronesených v období od září roku 1979 do listopadu 1984. Katolický teolog George Weigel charakterizuje teologii těla Jana Pavla II.
za „jednu z nejodvážnějších přestaveb katolické teologie za celá staletí“ – za „teologickou časovanou bombu, nařízenou, aby vybuchla s dramatickými následky... možná někdy v 21. století“.
Poznámka nakonec: teologie pozemských skutečností je sice krásný termín, ale nebude odrazovat už proto, že v nadpisu je slovo „teologie“, na něž je současná veřejnost alergická? Snad by proto bylo vhodnější používat termín sociální etika pro 21. století.
Cyril Martinek