- Katolický týdeník

Trpíme mnohomluvností. Ach, jak trpíme touto nectnostní a jak dobře je v nás skryta pod různými rouškami. Mluvíme do všeho a o všem. Mluvíme, abychom druhé všemožně poučovali, nejlépe jim radili a vůbec je neustále usměrňovali, abychom na sebe upozornili, uplatnili svůj názor, zdůraznili svoji osobu… nebo mluvíme, abychom odvedli pozornost od svých zranění, přehlušili sami sebe, tedy to, co se děje v našem nitru, když zrovna nemluvíme...

Často mluvíme také jen tak, aby řeč nestála. Ale „umíte si představit to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí“ – napsal kdysi Karel Čapek. Ano, to by bylo na tom světě ticha! A z ticha se rodí velké věci… Na počátku všeho vesmírného dění bylo právě ticho. Bůh totiž tvořil z ticha ničeho. Podkladem, na který nanášel své nejpestřejší barvy (ať už za velkého třesku či jinak), bylo dokonalé ticho. Ticho prázdnoty, která má být něčím naplněna – kde není žádný rušivý moment, žádná falešná představa či šablona, nic, co by překáželo tvůrčímu dílu. Stejné ticho si Bůh vyvolil i tehdy, když přišel zachránit člověka. Stal se jím v tichosti betlémské stáje, někde v kopcích za městem, v tichém odlehlém koutě. Ještě předtím ale zvolil tichou nazaretskou dívku Marii, která andělské poselství nevytrubovala do světa, ale rozmýšlela o něm ve svém srdci. Tam vše uchovávala v neporušenosti, neboť lidská řeč často takováto tajemství zkresluje, přibarvuje a jinak znehodnocuje. Z ticha ale nechal Bůh zaznít i slova. Již starozákonní proroci byli voláni k hlásání Božích zvěstí i nepříjemných pravd z ticha nějakého zapadákova. Anebo si je Bůh napřed povolal pěkně hezky do ústraní na pusté místo, aby se tam v tichu a mlčení učili naslouchat a rozumět Božímu hlasu. Možná i proto, aby si tam sáhli na dno, na své nahé lidství, aby tam potlačili své ambice i představy, jak by to mělo být…

Opustit své vepře

Byl to i sám Ježíš, který šel touto cestou tichosti. Jeho slova se rodila nejen z titulu božského, ale příběhy svých podobenství vypozoroval během každodenního života v ústraní v předchozích třiceti letech. A pak zde byl i jeho pobyt na poušti a odlehlá místa, která tak rád vyhledával i během veřejného působení. Ale byl to i marnotratný syn z jeho podobenství, který musel nejdřív ztišit svůj rozbouřený a rozmařilý život, byť nedobrovolně při přemítání u vepřů, aby pak mohl vejít do svého nitra a rozvažovat nad svou situací. A nad svým vztahem k otcovskému domu. Podobně i každé lidské obrácení se zákonitě rodí z tichého postoje marnotratného syna opouštějícího stádo sviní a toužícího navázat zpřetrhaný vztah. To je i motiv adventu: vyprázdnit své nitro od všech rušivých momentů, od veškeré služby zotročujícím věcem, od svých umanutých plánů a křečovitých snah, a připravit ho na příchod toho, kdo má tu moc proměnit srdce z kamene na srdce z masa. A cesta k takovéto proměně začíná právě ztišením. Ale znáte tu starou moudrost: Když člověk začne konat nějaké dobro, ďábel to chce překazit tím, že člověka často svádí k ještě „většímu dobru“, aby pak člověk nevykonal pořádně ani jedno. Ale i v tom nám může pomoci chvíle ticha, abychom se na- učili dobře rozlišovat, odkud tyto pobídky pocházejí, a najít ten správný poměr mezi všemi těmi dobry: kdy a do jaké míry uklidit, napéct, nakoupit, navštívit, ulehnout, popoběhnout, nebo nechat plavat…