Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007, Autor: Michaela Straková

Každý z nás se již někdy setkal se smrtí – ať už v rodině, nebo někde jinde. O umírání a způsobu doprovázení člověka v jeho posledních chvílích hovoříme s Marií Svatošovou, zakladatelkou hospicového hnutí v České republice.

Není téma umírání a smrti u nás tak trochu tabu? Nebo se o tyto věci lidé zajímají dříve, než se s nimi setkají?
Pro mnohé je téma smrti stále ještě tabu a strašák. Nechtějí slyšet, že smrt k životu patří a týká se každého. Je-li v televizi pořad o smrti a umírání, vypnou přijímač. Když se pak v rodině vyskytne vážná nemoc, jsou schopni volat do televize, detektivně shánět kontakt na hospice a hledat v nich pomoc. Každý takový pořad silně osloví jen tu skupinu lidí, které se to momentálně týká. Nejúčinnější osvětou je svědectví pozůstalých, kteří se z hospiců vracejí domů a vyprávějí.

Když umírá blízký člověk, je to pro nás vždy bolestivé a chceme pro něj udělat jen to nejlepší. Jak se o něj máme postarat, co potřebuje?
Každý profesionál ví, co všechno nemocný potřebuje. Když mu ale umírá vlastní maminka nebo dítě, najednou zjišťuje, že je tu nutné něco podstatného navíc: láskyplná pozornost. Nikoliv láska opičí, ale láska, jak ji definuje sv. Pavel v 1 Kor 13,1–14. Kdo se řídí jeho radou, vyvaruje se v doprovázení hrubých chyb. Nemocného respektuje, jeho přání dokáže předvídat a taktním způsobem plnit, nevnucuje mu péči neomaleně. Umí lásku projevit nejen slovem, nýbrž i činy. O to jde především.

Je pro umírajícího člověka lepší, když ho odvezeme do nemocnice, kde mu bude poskytnuta odborná péče a žil by zřejmě déle, nebo domácí prostředí, kde je péče „neodborná“, ale dotyčný je mezi svými blízkými?
Umírá-li nemocný na pokročilou rakovinu a smrt je očekávaná, solidní praktický lékař ve spolupráci s milující rodinou mu dokáže dát víc než nemocnice. Další možností je mobilní nebo lůžkový hospic. Složitější je to v případě hrozící náhlé smrti – třeba u infarktu. Tam nemocnice pomoci může, ale nezaručí to nikdo. Typická situace, kdy je nutno žádat o radu Ducha Svatého. Nejde jen o život pozemský, ale také o život věčný. Denně lidé umírají i na silnicích. Náhle. Jistě i proto nám Ježíš vypráví podobenství o pannách moudrých a pošetilých.

Jak poznáme bezprostřední blízkost smrti?
A vnímá nás umírající v poslední fázi života? Má smysl na něj mluvit – slyší nás? Někdy je to zřejmé: bledý obličej, špičatý nos, promodralé nehty, chladné končetiny, změna rytmu dýchání, prohlubování agonie. To pozná i laik. Jindy může smrt překvapit i zkušeného lékaře. Důležité je zachovat klid, sklonit se před majestátem smrti (je v Boží režii) a předpokládat, že umírající slyší. Je čas poděkovat, odprosit, rozloučit se, dovolit odejít, i vyslovit naději na shledání. Je nejvyšší čas na svátost nemocných! Poslední vydechnutí rozhodně není důvodem k okamžité aktivitě a k přerušení modliteb, spíše naopak.

Co když se bojíme vidět blízkého člověka při jeho smrti?
Bolestivé umírání milovaného člověka určitě patří k tomu nejtěžšímu, co nás v životě může potkat. Neopustit ho v takové situaci je asi největší dar, kterým ho můžeme obdarovat. Někdo je takového daru schopen více, jiný méně. Každý ale prožívá bolest a trpí. Matka Tereza říkávala: „Láska bolí. Láska musí bolet, jinak to není láska.“ Hospice to znají, a proto za své klienty nepokládají jen své pacienty, ale i jejich rodiny. Podle potřeby se věnují i pozůstalým, někdy dlouhodobě.

Získala jste ze své praxe zkušenosti, že věřící lidé umírají lehčeji – klidněji?
Nechci lidi třídit na věřící a nevěřící, nejsem vševědoucí. Jen Bůh vidí do srdce. Ze zkušenosti mohu říct, že klidněji umírají lidé, kteří aspoň jakž takž svůj úkol na zemi splnili a nemají mnoho dluhů. Nemyslím finančních, ale ve vztazích. Mnohokrát jsem byla svědkem výrazného zklidnění umírajících bezprostředně po přijetí svátosti nemocných. Někdy dojde i k nápadnému, byť jen přechodnému, zlepšení zdravotního stavu. Svátost nemocných je úžasný a mnohými dnes nedoceněný dar. Lze ji přijmout opakovaně, nemusí tedy jít o „poslední pomazání“.

Říká se, že se před smrtí změní výraz umírajícího člověka a objeví se takzvané záclonky v očích. Jak si tento jev vysvětlujete?
S termínem záclonky v očích jsem se zatím nikde nesetkala. Mohu ale potvrdit, že z výrazu tváře umírajícího a i zemřelého se dá vyčíst mnoho. Zemře-li nemocný klidně, důstojně a bez bolestí, vyrovnán se svou nezměnitelnou situací a smířen s Bohem i lidmi, obvykle v tváři zkrásní. Projeví se v ní klid, mír, pokoj a totéž se místo dosavadní bolesti objeví i v srdcích jeho blízkých, zvláště těch, kteří mají čisté svědomí, že v péči udělali maximum a nic nezanedbali.

Někdy jsou příbuzní velmi smutní z toho, že nebyli v okamžiku smrti u umírajícího. Přijali by smrt blízkého člověka lépe, kdyby měli možnost jej doprovázet?
Tady si málokdy můžeme vybírat. U umírajícího tatínka jsem byla, k umírající mamince jsme s bratrem nedojeli. Byli jsme v autě v telefonickém spojení s příbuznými, kteří ji doprovázeli a naše vzkazy jí vyřizovali. Ráda bych u ní byla, ale Bůh to dopustil jinak. Proč, to nevím. Pravděpodobné je, že maminka se modlila vroucněji než já – moc si přála, aby nás příliš nezatížila. Tak se jí to splnilo a pro mě nakonec bylo podstatnější, že maminka zemřela v milosti posvěcující.

Jak se zachovat k pozůstalým? Máme jim nabídnout pomoc? Nepřipomínáme jim tak ale více jejich utrpení?
I tady bych čtenáře odkázala na Ducha Svatého. Někdy je lépe mlčet a naslouchat, jindy pevně obejmout, upéct koláč, posekat zahradu, vzpomínat na dobré vlastnosti zemřelého a veselé zážitky s ním. Každá situace je jiná, proto kladu důraz na spolupráci s Duchem Svatým. Jinak snadno šlápneme vedle, jako slon v porcelánu. Je tomu už 32 roků, ale dodnes si pamatuji, jak mi bylo, když po náhlé smrti mé sestry přátelé přecházeli na druhý chodník, jako kdybych byla prašivá. To bolelo.

Jak máme o umírání a smrti mluvit s dětmi?
To je hodně bolavé téma, na které se nedá odpovědět stručně. Hodně záleží na věku dítěte, ale i na okolnostech – je rozdíl, jestli smrt přijde nečekaně (třeba při autonehodě) anebo se blíží v průběhu měsíců. Když s odstupem času s těmito dětmi mluvíte, řeknou vám, že nejhorší bylo, když si dospělí něco šuškali a dítěti lhali nebo z něj dělali pitomce. Děti ocení fair play a moc potřebují lásku a pocit bezpečí. V atmosféře lži se bezpečně nemůže cítit dospělý, natož dítě.

Smrt blízkého člověka bývá také často spojena s vlastními zdravotními potížemi, minimálně musíme čelit stresu...
Je rozdíl, zda smrt přišla nečekaně, anebo byla dlouho předem avízovaná, někdy i vítaná jako vysvobození z těžké nemoci. Záleží na věku zemřelého i pozůstalých, na jejich psychickém a tělesném zdraví. Ztráta blízkého člověka je vždy stresem a s ním se vyrovnává každý jinak. Mohou se objevit nebo zhoršit různé psychosomatické choroby. Bohužel není vzácností, že pečující osoba hrubě zanedbá své vlastní zdraví kvůli domnělé nepostradatelnosti a přijde k lékaři pozdě, třeba s bulkou v prsu.

Když se pozůstalí utápí ve svém smutku a truchlení, mohou mít někdy pocit, že už to dál nezvládnou... Kam se mohou obrátit s prosbou o radu?
Truchlení je normální proces patřící k životu. Není dobré komplikovat ho nadměrným požíváním alkoholu nebo léků. Odborník by tu měl zasahovat až v případě takzvaného patologického truchlení. Neměli bychom radit „neplač“. V Bibli najdeme pro tyto situace lepší rady: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ Nebo: „Jedni druhých břemena neste.“ Součástí hospicové péče je proto i péče o pozůstalé, pokud ji potřebují. Je-li truchlení spojeno s výčitkami svědomí, nepomohou prášky ani psycholog, ale svátost smíření.