Před Bohem jsme spíš kaktus než břečtan

Až donedávna se jen málo vědělo o skrytém duchovním životě Matky Terezy – o vnitřních zápasech, které byla nucena podstupovat, a o „temné noci“ víry, kterou prožívala od samého počátku svého misijního působení. Teprve její posmrtně zveřejněné soukromé deníky a korespondence tuto skutečnost vynesly na světlo. Více o této „temné noci“ víry hovoříme s teologem P. Pavlem Vojtěchem Kohutem OCD.

Obraz světce bývá tradičně spojován s příkladným vztahem důvěry v Boha. A najednou tu máme deníky Matky Terezy a její dlouhodobé prožívání duchovní temnoty. Jak to jde dohromady?

Odpovím provokativně: náramně dobře! Důvěra v Boha a duchovní temnoty se totiž vůbec nevylučují, naopak! V modlitbě či obecně před Bohem jsme totiž my, lidé – promiňte mi ten příměr – spíše kaktus než břečťan. Dělá nám dobře sucho, a tedy i vyprahlost, nikoli příliš mnoho vláhy! K tomu, abychom tu a tam rozkvetli, nám stačí trocha příležitostné Boží přízně. A k tomu spousta slunečních paprsků, které nás většinou bolestně spalují…
Všední den duchovního života si tedy žádá spíše nedostatek útěch než jejich přemíru; v tomto nedostatku jsme totiž lépe chráněni před pýchou a sebestředností. A věřím, že to platí pro světce úplně stejně jako pro nás, co jsme „svatí jaksi méně“.

Kniha soukromé korespondence Matky Terezy „Pojď, buď Mým světlem“ vzbudila před dvěma lety i u nás nemalou pozornost. Oslovila také vás? Změnila nějak váš pohled na Matku Terezu?

Přiznám se, že knihu jsem dostal zhruba před rokem a ještě jsem se k jejímu úplnému přečtení „neprokousal“. Jen jsem ji prolistoval a občas se začetl… Takže spíše jen tuším, co mě při její poctivé četbě (na kterou se už moc těším!) čeká: asi si znovu a víc sáhnu na lidskost této světice, která mě vždy uchvacovala. A na tom, co mě na ní už dříve přitahovalo – totiž že chtěla a dokázala „udělat něco krásného pro Boha“ – se nejspíš nic nezmění. Předpokládám, že se ve mně ozve to, co se ozývá pokaždé, když čtu intimní zápisky nebo korespondenci svatých, ono augustinovské: „Když mohli oni, proč ne já? A proč nezačít hned teď?“ Předpokládám, že si znovu sáhnu i na to, že svatí jsou „ze stejného těsta“ jako my! A přece se dokázali nechat Bohem vést. To je výzva!

Sv. Jan od Kříže píše o „temné noci“ víry a v jiné duchovní literatuře najdeme termín „noc smyslů“. Jak se tyto „noci“ liší od klasických krizí víry? Nebo jde o totéž?

Už sám Jan, když mluví o „temné noci“, hovoří o „noci smyslu“ a „noci ducha“. Jde o rozlišení jakýchsi dvou zásadních Božích zákroků v duchovním vývoji člověka, srovnatelných s chirurgickou operací bez anestezie. Ne snad proto, že by si Bůh liboval v lidském utrpení, ale zkrátka proto, že v těchto situacích znecitlivění použít nelze…
„Noc smyslu“ je obvyklejší, procházejí jí mnozí a spočívá v podřízení našeho smyslového vnímání duchu. Jednoduše řečeno: přestávám se honit za tím, co mě přitahuje, abych se na to díval, naslouchal tomu a chtěl to ochutnat, a spíše se učím v životě nechávat vést otázkou: „Co chceš ty, Pane, abych dělal?“ „Noc ducha“ je pak naprosto radikální očištění všeho, i našich největších hlubin, jakási zásadní a neúprosná inventura, která prověří i nejskrytější motivace. A ty špatné odřezává… Právě proto, že jde o cosi tak radikálního, ne všichni jsou – podle Jana – schopní „nocí ducha“ projít, takže některé lidi do ní Bůh ani neuvede, protože by ji vůbec nesnesli…
A jestli se mystické noci něčím liší od krizí víry? Záleží na tom, co si pod tím představíme – není totiž krize jako krize! Je-li vyvolána Božím zákrokem, pak ano, pak jde o mystickou noc. Je-li vyvolána něčím jiným, ale nám se stane „příležitostí“ k tomu, aby na nás Bůh pracoval, může se nocí stát! Je-li výsledkem jen naší vlažnosti nebo našeho hříchu a tento pád nás „nenakopne“ k plné otevřenosti Božímu působení, pak stěží… Pak budeme spíše „zahnívat“ ve spokojenosti se sebou.

Kdy je tedy taková krize víry znakem duchovního růstu a kdy je naopak důsledkem zanedbání? Lze to rozpoznat?

Jan předkládá tři známky autentičnosti noci: neschopnost meditovat a zabývat se Božími věcmi, způsobená vyprahlostí; nechuť zabývat se místo toho něčím světským; láskyplná pozornost vůči Bohu. První známka sama o sobě může vypovídat o zanedbání duchovního života; první dvě známky mohou odkazovat na nějakou duševní porušenost; jen přítomnost i té třetí ujišťuje, že jde o Boží konání. Ovšem na začátku je tato láskyplná pozornost vůči Bohu – právě proto, že noc je velmi bolestná – prožívána výhradně jako „starost, že Bohu nesloužíme dostatečně“. Jde tedy o jakousi zdravou nespokojenost s námi samými před Bohem. To je, spolu s účinnou láskou k bližnímu, rozhodující známka duchovního růstu.