Nejen pusté místo, ale i samota v davu

Když se řekne „poušť“, představíme si většinou nehostinný, ba i životu nebezpečný kraj. Ale poušť je odedávna také duchovním pojmem: od zkušenosti Izraele, který byl z egyptského otroctví veden do zaslíbené země pouští, přes Ježíšovu přípravu na veřejné působení na poušti až k poustevnickému hnutí a kající praxi církve v postní době, jak se různým způsobem uskutečňovala a uskutečňuje v průběhu staletí…

Ano, poušť má různé tváře, a to i ta duchovní. Na jedné straně je totiž místem mocných Božích činů ve prospěch lidí, na straně druhé bývá ovšem i místem ďábelských pokušení, duchovní skleslosti nebo pocitů opuštěnosti.

Zvučící poušť

Důvodem, proč byla poušť vyhledávána již v prvotní církvi, je právě ona samota s Bohem. Když je Boží lid na poušti, Bůh může promlouvat k jeho srdci jako ke své milované snoubence (Oz 2,16). Proto mnozí mužové, zvláště po vzoru svatého poustevníka Antonína Egyptského, odcházeli na opuštěná místa, aby žili v důvěrném styku s Bohem. Jejich poušť nebyla prázdná, byla vyplněna Bohem. Po staletích to nádherně vyjádřil sv. Jan od Kříže, když v jedné své básni mluví o „mlčící hudbě“ (música callada) a „zvučící samotě“ (soledad sonora). Ideál důvěrného přebývání s Bohem o samotě představuje pak takto: „V samotě žila / a v samotě již postavila své hnízdo / a v samotě ji vedl / o samotě její drahý, / zraněný rovněž v samotě lásky.“ Do samoty na poušť tedy odchází člověk proto, aby se v samotě od lidí mohl setkat s Bohem!

Záludná poušť

Takto prožívaná poušť je ovšem i místem pokušení a boje s ďáblem: podobně jako izraelský národ a Ježíš za svého pobytu na poušti, i poustevníci museli (a dodnes musejí) počítat s touto tváří pouště. A odmyslíme-li si pro nás poněkud těžko přijatelné způsoby popisů jejich zkušeností s ďábelskými útoky, zůstává v platnosti, že poušť a samota, zvolené pro Boha a setkání s ním, jsou místem zápasu o vlastní identitu a věrnost svěřenému poslání. Zvlášť výrazně je to vidět v líčeních Ježíšových pokušení: Ďábel jej neodvrací od mesiášského poslání, nýbrž mu podsouvá falešné podoby mesiášství: sociální (Mt 4,3–4), „mediální“ (v. 5–7) a modloslužebnou (v. 8–10). Vítězství nad těmito pokušeními je pak bohatě vyváženo ještě větší důvěrností s Bohem (v. 11).

Poušť uprostřed světa

Během středověku se množí více či méně zdařilé pokusy o poustevnický život, ale až s novověkem se objevuje nový fenomén: prožívání samoty s Bohem (a samoty boje proti Zlému) uprostřed světa. Cestu tomu otevřel sv. Ignác z Loyoly, když začal kontemplaci a činnost vnímat jako vzájemně se vyžadující, tudíž od jezuity žádal, aby byl contemplativus in actione (kontemplativní v činnosti). Tento model proměnil mentalitu též ohledně pouště a samoty: nelze to, co je na poušti a samotě podstatné, prožívat i uprostřed světa? Zvláště pak na přelomu 19. a 20. století se tento druh spirituality objevuje stále častěji; stačí jmenovat Maddeleine Delbrél či duchovní syny a dcery Karla de Foucaulda, abychom měli zřetelný doklad tohoto prožívání.

Poušť v davu

Ve víru velkoměsta a moderní civilizace se pak ještě objevuje jiná podoba pouště, navenek tak podobná poušti uprostřed světa, a přece tak odlišná! Jde o samotu v davu, trýznivý pocit osamělosti a opuštěnosti v odcizeném, anonymním světě. Tato poušť je zvlášť bolestná a na člověka doléhající – tím spíše, že není jeho dobrovolnou volbou a není onou „zvučící samotou“, tj. smysluplnou samotou s Bohem. Na poušti v davu není snadné žít, neboť okolí dané osoby ji většinou nevnímá a netuší, jaké drama se tu odehrává. A člověk, který se na této poušti ocitá, velmi často nemá sílu, aby z ní vítězně vyšel tím, že se otevře bližnímu.

Očistná poušť

A je ještě jedna poušť, kterou si občas s pouští v davu pleteme, ač se od ní podstatně liší. Jde o očistnou samotu, zdánlivou opuštěnost od Boha, jež slouží k odstranění všeho, co brání člověku, aby dorostl k opravdovosti lásky k Bohu a bližnímu. Jde o „čištění ratolestí“ (Jan 15,2), aby „nesly hojnější ovoce“ (viz tamtéž). Jde konkrétně o vyprahlost v modlitbě a jiných duchovních úkonech, o starost, že nesloužíme dost Bohu, o obavu, že se mu nelíbíme a není na nás nic skutečně hodnotného. Jan od Kříže označuje toto bolestné období života jako „temnou noc“. Nesmíme ji ovšem ztotožňovat s krizemi, vyrůstajícími z našich nevěrností Bohu nebo ze ztráty smyslu pro jeho přítomnost a působení. Na druhé straně je pravdou, že i tyto krize nebo i poušť v davu se mohou stát očistnou pouští, jsou-li přijaty zrale a prožívány s trpělivostí a pokorou. Poušť má mnoho podob a ne vždy ji umíme prožívat správně. Postní doba je pro nás v každém případě výzvou, abychom na tyto různé tváře pouště nezapomínali a počítali s nimi ve svém životě. Kéž se nám je podaří prožívat moudře – tak, aby se nám nakonec každá z nich mohla stát pouští „zvučící“, plnou Boha.