Vydání: 2005/13 Velikonoce, 19.4.2005, Autor: Jan Mazanec

Sochař Otmar Oliva z Velehradu se už řadu let věnuje výzdobě sakrálních prostor, mj. měl na starosti výzdobu papežovy kaple ve Vatikánu. Kromě jiných děl vytvořil také řadu monstrancí a svatostánků. Hovořili jsme o těch jeho dílech, která souvisejí s eucharistií.

Co pro vás znamená dělat monstranci, která je vlastně takovým středem nejen kostela, ale vlastně celé církve?
Když jsem roku 1986 dělal svou první monstranci (bylo to pro kostel ve Šternberku), tak jsem z toho měl strach, a je to na ní vidět: je v ní daleko víc děr než hmoty, jako by se tam nějak projevila určitá úzkost, kdežto ty další už jsou plnější. Neptám se, jestli je to takové tajemství, že bych se ho bál znázornit. Kdybych si snad říkal, že jsem příliš hříšný, tak bych nemohl ani ráno dojít do dílny. Musím k tomu přistupovat s vědomím, že jsem dostal takovou milost, že mi moje „výbava“ dovoluje k tomu zadání přistoupit. Člověk musí být vyrovnaný, když něco dělá, netvořit v úzkosti, v afektu, musí tam být konzistence a kázeň.
Já to neumím nějak vysvětlovat. Ale této starosti mě zbavil Tomáš Špidlík, který napsal knížku Slovo a obraz, kde moje díla vykládá. Ten mi říkal: „Hele, ty to nevysvětluj, stačí, když to děláš, a neber jako minus, že to neumíš vysvětlit.“

Mívá k vašim monstrancím někdo připomínky?
Proč? Dají mi zakázku, a já to prostě udělám. Akorát k té první mi šternbernský farář říkal, že je dost těžká na nošení – ona má pár kilo, a navíc je vysoká skoro metr. Ale k formě neříkal nic, dal mi plnou důvěru.

Čím se liší vaše monstrance od těch tradičních?
V baroku zdobili monstranci pomocí perel a drahých kamenů, protože ji chtěli oslavit tím nejdražším – ale já to vidím jinak: u mě to nejsou paprsky do všech stran jako slunce, ale výrazně převažují vertikální tvary. Přijde mi nejvzácnější to, že Ježíš v hostii ozařuje okolí, kdežto v baroku jako by to bylo opačně: teprve nádhera monstrance „vypichovala“ hostii.
Eucharistie a mše svatá je zkrátka největší boholidský vynález – ta oběť, to proměnění se odehrává na vertikále – podstavec oltáře je viditelná hmota, která směřuje vzhůru, a je přepažená masivní deskou obětního stolu, kde se odehrává to zviditelnění, a co je nad stolem, to už není viditelné, to už je abstrakce. To bytování, to neustálé přebývání Krista vrhá světlo na všechno okolo. Prizmatem eucharistie je najednou vidět to, co je neviditelné. Zkrátka oltář i monstrance jsou věci zcela vyňaté z obecného užívání, věci nepoužitelné nikde jinde.
Není sochař svým způsobem podobný knězi při proměňování? Vždyť i on přece proměňuje hmotu.
Kněz obcuje s transcendentnem tím, že vytváří novou skutečnost, a rozmnožuje krásu světa. Je pravda, že sochař taky tvoří neopakovatelnou skutečnost a je v tom krása. Sochař však podléhá zkušenosti estetického ideálu, který ctí nebo je k němu vychováván.

Když musíte nad tvorbou monstrance přemýšlet, vede to u vás k lepšímu chápání eucharistie?
Nevím, jak by to mělo vést k lepšímu chápání: eucharistie zůstává pořád stejným tajemstvím pro každého člověka, mně to neusnadňuje vůbec nic. Ten boj s výtvarným provedením se pak už odehrává na jiném poli. Snad právě umění může pomoct to tajemství nějak lépe znázornit. Jsou univerzální archetypy – zásadní věci, na kterých se všichni shodnou: Rodin, Shakespeare, Tizian – to je fundament, ke kterému se blížíme, ale každý podle svého ustrojení, každý svojí cestou. Každý se vyjadřuje jinak. Ale když přijdu do kostela, tak určitě nejsem tak „postižený“, abych při mši zkoumal, jak je monstrance udělaná.

Jak vnímáte Velikonoce?
Ve velikonočních obřadech vidím zakódovaný celý život, je tam vše naráz zkoncentrované, zhuštěné a nabízí se odpověď na všechny otáz- ky – a největším činem je ustanovení eucharistie. Moje nejoblíbenější četba o Velikonocích je už nejmíň deset let Kateřina Emmerichová – je to drsné, ale velice inspirativní. Vždy ji přečtu celou: začnu ve středu ráno a skončím v sobotu večer. Říká se, že je to drásavé, ale já si to nemyslím – jsou to reálné obrazy. Nechal jsem se jejími vizemi inspirovat, když jsem dělal kříž do Vatikánu, který propichuje ďábla. To je její geniální obraz: „Když na Golgotě zabodli do země kříž, tak pronikl až do pekla, a kolem jeho trámu se svíjeli ďáblové.“