Věnce, světla, dárky – je jen málo těch, kteří advent a Vánoce zcela ignorují, i když běžný způsob slavení bývá pramálo pravověrný. A přibývá také lidí, pro něž k adventu tradičně patří i návštěva koncertu – ať už v kostele nebo na náměstí. Roráty, koledy, duchovní hudba, tóny k Boží chvále nejsou nikdy tak nadšeně přijímány jako právě v tomto období.

Chrámové sbory a scholy to vědí. Nejenže už dávno pilují svůj projev, aby o půlnoční zvláště krásně „vystřihly“ obligátní „Rybovku“ či některý náročnější kus, ale do svého adventního programu zařazují stále častěji rovněž koncerty pro veřejnost, často i benefiční, aby potěšily posluchače napříč vyznáními, kteří si navečer přijdou do kostela znícího předvánoční hudbou odpočinout od hluku svítících a blikajících ulic a výkladů – a možná tak podvědomě hledají to, co advent znamená: ztišení a přípravu na něco velkého, co jednou přijde do života každého z nás.

Lidé, jejichž hlasy jsme zvyklí během roku slýchat jen odněkud z kůru, jsou najednou nápadnější i pro „kostelní“ lid v lavicích. Za svůj sbor jsme většinou vděční a jsme rádi, že svým podílem pomáhá liturgii být opravdu slavnostní. To také zdůraznil Druhý vatikánský koncil, když zpěv a hudbu označil za nezbytnou a integrální součást bohoslužeb: koncilní dokument Musicam sacram ke zpěvu povzbuzuje s připomenutím, že určité části bohoslužby původně ničím jiným než zpěvy ani nebyly – ať už šlo o antifony mezi čteními, doprovod k obětnímu průvodu či přijímání, Gloria nebo Sanctus – a přejít je recitací by bylo ochuzením nejen liturgie samotné, ale i duchovního prožitku.

Ne vždy si však uvědomujeme nezištnou námahu a píli, s níž sbor, a ještě více ti, kdo jej řídí a starají se o jeho provoz, své produkce připravují navzdory časovým nárokům, uměleckým limitům svých členů i nepohodlí zkoušek ve studených chrámových prostorech. Obvykle jsou amatéry, někdy i zcela bez průpravy. Najdou se též zpěváci, jejichž vztah k Bohu není bez komplikací a zpěv v kostele je pro ně jediným způsobem, jak jsou schopni jej prožívat. A jindy jde o lidi zcela nevěřící, kteří v chrámovém sboru našli milou a přístupnou možnost, jak se věnovat svému hudebnímu koníčku, zúročit třeba svá školní „lidušková“ léta, a navíc být prospěšný druhým.

Jaké tedy je pozadí liturgického zpěvu v našich kostelích? Komu patří zpívající hlasy z kůru? Jak sbory a scholy pečují o svou uměleckou úroveň, odkud čerpají repertoár, jaký program připravují pro letošní advent a Vánoce a co obnáší řídit chrámový sbor? Na aktuální dvoustraně nasajeme něco z této rozmanitosti a naladíme se na předvánoční strunu. S odborníkem se zamyslíme nad výsadami a mezemi hudebních možností v chrámovém prostoru, zkušený sbormistr nás zase provede zákulisím kostelního sboru. Téma doplní drobné postřehy a několik pozvánek k adventnímu muzicírování.