Vydání: 2006/34 Kostely na hranicích, 18.8.2006, Autor: Aleš Palán

V dubnu 1950 rozhodly orgány KSČ, že dosavadní ochrana státní hranice je nedostatečná. Bylo zřízeno tzv. hraniční pásmo, jehož hlavním smyslem bylo zabránit lidem v emigraci na Západ. Železná opona, jak ji formuloval W. Churchill, začala i u nás dostávat zcela konkrétní obrysy.

O rok později vstoupilo v platnost nařízení, které vytvořilo ze všech československých pohraničních okresů sousedících se Západem pohraniční pásmo podléhající zvláštním předpisům. Dva kilometry od státní hranice směrem do vnitrozemí nesmělo být vůbec nic – vzniklo zde tzv. zakázané pásmo. Deset až patnáct kilometrů bylo široké pásmo hraniční - sem se mohlo jen na propustky, trvalý a přechodný pobyt povolovala místní StB, v noci se nikdo nesměl zdržovat mimo veřejné cesty. Z křižovatek byly odstraněny ukazatele.
V zakázaném pásmu zůstalo ležet ladem asi 120 tisíc hektarů lesů a zemědělské půdy, dva a půl tisíce osob bylo vystěhováno do vnitrozemí. (Hustota osídlení byla přitom ovlivněna nedávným odsunem německy mluvícího obyvatelstva.) „V zakázaném pásmu zůstalo přibližně 3 151 obytných budov. Budovy, které neměly přejít do správy ministerstva vnitra nebo ministerstva národní obrany byly určeny k demolici,“ píše v publikaci Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek Martin Pulec (vydal UDV). Všechny budovy včetně kostelů, kapliček a far tak byly během padesátých let srovnány se zemí.

MINOVÉ POLE
V letech 1951 a 1952 Železná opona dosedla: byl vybudován systém trojitých plotů z ostnatých drátů. Systém byl postupně zdokonalován dráty s vysokým napětím, pruhem ornice, ve které byly dobře patrné stopy každého „narušitele“, minovým polem a zvukovým a vizuálním poplašným systémem. Neprostupnost této „drátěné opony“ byla podpořena činností tzv. pátračů a dobrovolných pomocníků Pohraniční stráže ve vnitrozemí. K udání stačil mnohdy jen prostý fakt, že strážce hranic dotyčného neznal. Kdo nebyl zadržen, zastřelen nebo uškvařen na drátech vysokého napětí, toho mohli roztrhat psi – československé jednotky za tím účelem vyšlechtili speciální křížence německých ovčáků a karpatských vlků. Přeběhlíci si nemohli být jisti ani při překonání všech nástrah: hlídky je v rozporu s mezinárodními dohodami nejednou pronásledovaly až na území Rakouska či západního Německa. Hloubka hraničního pásma přestala být brzy z hospodářských důvodů únosná, a proto došlo k její redukci. V roce 1964 bylo zrušeno zakázané pásmo, za zátarasy, které zůstaly nedotčeny, byl ale nakonec zapovězen vstup i samotným pohraničníkům – někteří z nich totiž využili příležitosti a emigrovali, jiní byli příliš snaživí a zastřelili i několik Němců a Rakušanů, kteří šli jen na procházku. Za dráty tak smělo vejít jen několik hajných a vybraných důstojníků. Mělo tomu tak být na věčné časy…

Symbolem demokratických změn ve východní Evropě se stalo bourání Berlínské zdi. Také první československý polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier proslul jako „střihač drátů“. „Jeden rok jsme dráty stavěli a o opravovali, druhý jsme je bourali,“ vzpomíná na tu dobu bývalý pohraničník, který sloužil na Znojemsku. „Ve všech těch zmatcích jsem si zapomněl skovat alespoň kousek ostnatého drátu,“ usmívá se.

Železná opona zmizela a Češi a Slováci se mohli podívat nejen na Západ, ale i do někdejšího pohraničního pásma. Tam, kde byly vesnice, rostly nezřídka jen kopřivy, bolševník a nálety akátů. „Kde stál kostel, vám neukážu. Sotva bych dokázal poznat, kde ležela naše vesnice,“ odmítá nabídku na vyjížďku do své rodné obce starý muž na Novobystřicku. My se však do těchto míst přesto vydejme...