Nabídka „tohle všechno ti dám“ není jen zbožná epizoda ze života Ježíše Krista při pokušení na poušti, nýbrž je zcela věcně nabídnuta každému z nás a zaznívá napříč dějinami – a běda, kdyby se jí člověk nechal zlákat. Duše se neprodává, i kdyby na opačné misce vah bylo všechno zlato světa.

Z pohádek si odnášíme vzkaz, že takový obchod je pro člověka vždycky nevýhodný a pro peklo naopak nesmírně výhodný. Člověk si ve svém životě skutečně nosí duši jako poklad. Jeho bytí ve vesmíru není biologický fakt, nýbrž dar; není ani nahá opice ani třetí šimpanz, nýbrž je chrámem Ducha Svatého a zadáním jeho života je být obrazem Božím. Nosíme v sobě světlo cennější než my sami, poklad dražší než vesmír. K čemu by také člověku bylo, kdyby získal celý svět, ale svou duši ztratil?

Toto je ten důvod, proč si katolická církev natolik váží života a proč tak zarputile trvá na jeho ochraně na obou jeho koncích. Proto je proti potratům i proti eutanázii, proto je proti pokusům na lidských embryích, proto se stará o mentálně nemocné, o chudé a všechny ty, kteří nejsou s to svá práva artikulovat. Protože jsme cennější, než se na první pohled zdá.

Encyklika Laudato si´ tento rozměr podtrhuje a přidává další: nejsou zde kolem nás ještě další bytosti, které se nemohou ozvat na svou obranu a které případně nazýváme „němé tváře“? Myšlenka je zřejmá: pokud ochrana života, pak veškerého života, ochrana bezbranných tohoto světa, ovšem skutečně všech bezbranných bratří a sester, a pak i těch, které svatý František zval „malými bratry a sestrami“. Za ochranou přírody a ochranou lidského života je v pozadí jediná myšlenka. Bylo by nesmyslné organizovat kampaně za záchranu velryb, a přitom být lhostejný k potratům, stejně jako by bylo nesmyslné pořádat hlasité demonstrace proti potratům, a být zároveň velkoryse necitlivý vůči přírodě.

Co tedy já, čtenář Katolického týdeníku, mám dělat, abych naplnil výzvy Františkovy encykliky? Nabízím odpověď: vychovávat k tomu děti od malička, ve skautu, v lipkách a rezekvítcích i v dalších podobných iniciativách. Také při vyučování náboženství, na farách i ve školách – vždyť to patří do naší agendy odjakživa! Pokud je církev vnímána okolním světem jako cosi pozitivního, pak právě pro svou starost o všechny na okraji, o umírající, alkoholiky, vězněné, mentálně nemocné, běžence, imigranty a všechny hladové a žíznivé tohoto světa. Ochrana života jako takového, od scenérií krajinných celků až po poslední krásnoočko, do toho krásně zapadá. Myslím, že zde má katolická církev (a katolická církev v České republice obzvláště) nevyužitý prostor – agendu, která bude zbytkem společnosti pozitivně přijímána.

Pro všechna ta třídění odpadů a alternativní zdroje (přes veškeré jejich problémy) mají křesťané teologické zdůvodnění: nejenom že sám lidský život není fakt, nýbrž dar, ale také život každé sněženky a všechno, co na zemi máme – od vody po dřevo na naše obydlí – je dar.

I když se to na první pohled nezdá, znečištěné vztahy, znečištěné potoky a znečištěný vzduch mají téhož společného jmenovatele. Svět není skladištěm věcí, ale Božím uměleckým dílem, za které neseme odpovědnost. Proto máme šetřit se vším, i s tím, čeho je dostatek. A sdělit okolnímu světu prostou pravdu, kterou krásně vyjádřil Jan od Kříže, že uspokojení lidského srdce se nenachází ve vlastnění věcí, nýbrž v osvobození se od nich a v chudobě ducha. Zde máme světu mnoho co říct.

Moc bych si přál, aby se encyklika Laudato si´ stala textem, který bude přelomový právě v tom, že cosi změní v nás samých. A přiměje nás k myšlence, že země, po které šlapeme, není jen dočasným jevištěm, na němž se odehrávají naše ekonomické aktivity, nýbrž vesmírným domovem, za jehož stav odpovídáme.