Vydání: 2019/29 Rekordní a misijní konference, 16.7.2019, Autor: Martin T. Zikmund

Korejský poloostrov je od nás vzdálen asi osm tisíc kilometrů a jeho dějinné proměny nemáme vryty do našeho povědomí. Tradice šamanismu, konfucionismu a dosud vlivného buddhismu nejsou součástí evropské kultury a duchovního dědictví.
Korea však v posledních desetiletích přitahuje čím dál více pozornost křesťanů z celého světa, a to ze dvou protichůdných důvodů. Na jedné straně tu najdeme KLDR a její despotický režim neblaze proslulý pronásledováním křesťanů – a to v míře, jakou jinde na světě nenajdeme. Na druhé straně je zde velký rozmach církví v jižní části poloostrova. Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní tvoří třetinu populace.
Radost z bohoslužby
Příčin této nečekané expanze víry bylo více. Korejský poloostrov se stal v dávnější i v poměrně nedávné historii (1910–1945) terčem okupace Japonska. Japonci považovali Korejce za méněcenné, a tak s nimi i jednali. Poselství křesťanství přineslo naopak rovnost před Bohem i odpovídalo na potřebu odlišit se nábožensky od svých utlačovatelů. Navíc Američané, kteří už od konce 19. století organizovali evangelickou misii v této zemi, jí pak pomohli za Korejské války vojensky i ekonomicky.
S výše zmíněným útlakem od svých sousedů souvisí i dlouhá řada zejména katolických mučedníků, kteří neuhnuli od svého vyznání i za cenu ohrožení života. A v poválečné době, kdy do velkoměst mířilo stále více lidí za prací, poskytly zase katolické farnosti a evangelické sbory vykořeněným lidem pocit domova, přijetí a až takřka rodinných pout. Nemluvě o tom, že teprve křesťanství dalo důstojnost ženám, které v konfuciánské společnosti neměly ani jména, jejich identita se odvozovala pouze od mužů (jejich manžela, otce, syna).
Dnes je protestantů v Jižní Koreji dvakrát více než katolíků, ale jsou vnitřně i zvnějšku rozdělení do mnoha denominací. Jedna z hlavních příčin rozdělení má co činit s politikou. Řada zdejších evangelikálů je naladěna na stejnou vlnu jako američtí evangelikálové starého střihu, jejichž misie v Koreji znamenala ve své době velký úspěch. Rubem tohoto postoje je černobílé vidění Severní Koreje, a tedy podpora konfrontace, nikoli hledání smíření. O to překvapivěji a svěžeji působí v tomto kontextu opakovaná snaha prezidenta Trumpa o odblokování současného stavu. Za hlavního rozněcovatele uhlíků smíření lze však označit jihokorejského prezidenta Mun Če-ina, vyznáním katolíka, který se už několikrát setkal s papežem Františkem.
V Koreji jsem se setkal s něčím, co v Evropě představuje vzácné zboží. S vášní pro víru, davidovským křepčením nad truhlou úmluvy, radostí z Boží přítomnosti, touhou po jeho nových divech. Korejci jako všichni Asiaté jsou velmi pracovití, a přece si dokážou užít neděle. Někteří chodí na bohoslužby v neděli i několikrát. Provázel mne mladý evangelický teolog, který se účastní bohoslužby každý den – ve všední dny už od šesti hodin ráno se před začátkem pracovní doby v jeho sboru schází k modlitbě několik set lidí. Určitě se v Jižní Koreji máme jako křesťané čím inspirovat.