Knihy byly jediné potěšení jejich...

Jaký byl význam knih v Koniášově době a jaký byl vztah obyvatel českých zemí ke knihám? Proč se na ně katolická církev a její misionáři tak zaměřovali?

V českých zemích po bitvě na Bílé hoře i později přikládali knize velký význam katolíci i nekatolíci. Kniha se stala znakem náboženské identity, a proto i předmětem ukrývání ze strany jedné a pátrání i vyšetřování ze strany druhé. Díky dlouhodobé tradici husitství a působení evangelických učení si věřící v českých zemích osvojili přímou četbu náboženských knih (nejčastěji Bible) v soukromí, v rodinném či sousedském kruhu – nepotřebovali tedy kněze jako prostředníka, který by jim posvátný text četl a vykládal. O vřelém vztahu obyvatel českých zemí ke knihám hovoří mnohé dokumenty. V roce 1740 zdůvodňoval generální vikář pražské arcidiecéze potřebu vydávání „pravověrných“ knih až obdivuhodnou dychtivostí českého lidu (i nevzdělaného!) po četbě knih, která prý způsobovala, že pokud obyvatelé Českého království neměli dostatečné množství knih obsahujících „zdravé učení“, nelenili si obstarat knihy „kacířské“, třebas jim byly jiné bludné knihy již dříve zabaveny, a čtou je, pečlivě je střeží a ukrývají. Dojemné je například svědectví kaplana v Meziříčí ve východních Čechách z roku 1730: Když on a úředník opočenského panství (tzv. kontribuční) prováděli prohlídku ve vsi Skršice v chalupě Jana Horáka, u něhož zabavil Koniáš předcházejícího dne třináct nekatolických knih, a našli ve stavení a v zahradě několik dalších knih „…panu kontribučnímu před jinšíma lidma pravila Horačka (tj. Horákova žena), že ti knihy jsou jediní potěšení její“. Držení nekatolických knih bylo pro katolické duchovní důkazem kacířství. Snahou duchovní správy v českých zemích bylo kontrolovat četbu věřících a nahradit četbu knih „kacířských“ četbou knih „dobrých“, katolickou církví schválených. Věřící museli všechny knihy, které vlastnili či užívali, předkládat místnímu duchovnímu správci ke kontrole. Nové nekatolické knihy (většinou luteránské, ale i českobratrské) byly tištěny v kulturních centrech české nekatolické emigrace – Žitavě, Halle, Lešně, Pirně, Lipsku, Amsterdamu, Loubně, Krosně – a přes hranice je přenášeli jednak evangeličtí duchovní (tzv. predikanti), jednak kolportéři (tzv. emisaři) a obchodníci (třeba Židé). Často to byli lidé, kteří z náboženských důvodů uprchli z Čech a vraceli se sem jako evangeličtí misionáři. Tyto nově vydané knihy byly pak misionáři hledanější než ony předbělohorské, protože svědčily o živých kontaktech s evangelickou emigrací.