Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007

Jakými slovy „zdobíme“ hroby našich zesnulých? V dnešní době již naštěstí přibývá na náhrobcích nápisů jako jsou např. „Vzpomínáme“ nebo „Buď vůle Tvá“. Stále zde však můžeme přečíst mnoho slov, která ničím nevyjadřují naši víru ve věčný život.

Když se rozhlédneme po hřbitově, do očí nám často padne také nápis: „Zde v Pánu odpočívá náš...“, „Zde sladce dřímá poslední sen naše...“ nebo „Ta malá hrstka hlíny celé naše štěstí kryje“, „To nelze říci pouhým slovem, co lásky spí pod tímto rovem“. Ptáme se: Kdo kde odpočívá? Kdo kde sladce spí? Kdyby měly tyto nápisy pravdu, znamená to, že ukládáme do hrobu k věčnému spánku spolu s tělem celého člověka. Kde je ale naše víra v nesmrtelnost? Mějme odvahu si představit, co hroby, které ještě léta po smrti zesnulého zdobíme květinami, ve skutečnosti v sobě skrývají – rozpadající se hmotu, ztrouchnivělé kosti, duté lebky. To že je ten, kterého jsme milovali, který s námi zde na zemi prožíval radostné chvilky, jehož krok jsme znali jako svůj vlastní? Ne. Ten tam dole v temnotě hrobu určitě neodpočívá.
Mnohem poctivější je např. nápis, který nalézáme v Norimberku na hrobě mistra Albrechta Dürera: „Zde leží, co bylo na Albrechtu Dürerovi smrtelného.“ Zdá se, že ti, kteří postavili tento náhrobek, cítili rozdíl mezi věčnou bytostí velikého malíře a tím, co bylo odevzdáno živlům země.
Četné zachovalé nápisy na pohanských hrobkách svědčí o tom, jak se pohané dívali na smrt mnohem duchovněji než my dnes. Na skále nad hrobem jedenapůlletého římského dítěte byl nalezen nápis: „Mne přijaly hvězdy a vesmír, jen tělo je v zemi, jen prázdné jméno na skále.“ Na řeckých hrobech býval vryt do kamene motýl, který vyletěl z kukly (motiv proměny). U Egypťanů byl oblíben motiv ptáka, který opustil vejce (motiv smrt-narození). U Římanů se shledáváme s představou, že duše ušlechtilých jsou po smrti neseny orlem, poslem boha slunce, do slunečních říší. Naproti tomu na dnešních hřbitovech spatřujeme většinou jen známky smutku, bolesti a rezignace. Nalézáme zde jen málo známek víry ve zmrtvýchvstání a v další život.

Svědkové velikonoční jistoty
Docela jiné byly též hroby prvních křesťanů v katakombách. Tam můžeme na hrobech najít obrazy zmrtvýchvstání Kristova, vzkříšení Lazara, proměny duše aj. O silnější a uvědomělejší víře mluví také Kristus při smrti Lazara: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ Lukášovo evangelium líčí, jak z rána o Velikonocích přišly ke hrobu Ježíše dvě ženy, aby pomazaly jeho tělo. Tu se jim zjevili andělé ve skvoucím rouše a pravili: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Vstal, není tu.“ Tato slova by měla být napsána nad bránami našich hřbitovů, abychom si stále uvědomovali, že člověka, jenž při svém pozemském životě pobýval v lidském těle, je třeba hledat jinde. Až bude jednou nad našimi hroby svítit jako slunce jistota o zmrtvýchvstání, pak budou křesťanské hřbitovy zase živými svědky této velikonoční jistoty.
(Podle knihy Sbírka úvah o smrti a posmrtném životě, Spolek přátel Obce křesťanů v Praze, 1934 zpracovala Michaela Straková)