- Katolický týdeník

Rádi bychom měli církev mladou a dynamickou, pulzující životem, aby vydávala zřetelné svědectví a přitahovala ty, kdo jsou mimo ní. Taková církev jistě existuje, ale ne všude. K tomu, aby člověk v našich končinách objevil její mladistvou a dynamickou tvář, musí už být „uvnitř“, musí chtít hledat a umět rozlišovat podstatné od nepodstatného.

Nejen pro povrchního pozorovatele, ale i pro mnohé aktivní věřící převažuje - zejména na českém venkově – představa církve jako hrstky babiček v pracně udržovaném kostelíku, recitujících růženec, zpívajících táhlé písně s texty z předminulého století na jedné straně, a uhoněného, unaveného kněze na straně druhé. Slýcháme názory, že je neekonomické a nerozumné plýtvat energií a prostředky kvůli „těm několika babičkám“. A také domněnku, že by to snad šlo řešit i jinak.

Babičky většinou sedávají v lavicích, kterým se říká „vdovské“, a to i ve větších a živých kostelích - bez dědečků, kteří buď zemřeli, nebo se během let kamsi vytratili, ale i bez dětí a vnoučat. Sedávají na svých „vysezených“ místech, každá sama se sebou a se svým Bohem, se zatrpklými a unavenými rysy ve tváři. Úsměvem ožívají až při pozdravení pokoje. Někde ale i ty babičky působí dojmem živého společenství, „dobré party“, která se raduje i ze vzájemného přátelství a setkání u Kristova stolu. A každá z nich se nějak snaží přispět k utváření společné hostiny.

V prvotní církvi tvořily „vdovy“ zvláštní stav, měly svou funkci - bývaly sice závislé na pomoci místní církve, ale samy také pomáhaly tam, kde bylo třeba. I dnes mají naše „babičky“ v církvi svou funkci. Každá z nich má za sebou svůj vlastní, neopakovatelný, většinou těžký život. I když třeba nevytvořily navenek pozoruhodné dílo, sloužily životu, předávaly jej a udržovaly - pečovaly o ten kus stvořeného světa, který jim byl svěřen. Do toho bylo třeba vkládat spoustu lásky - často slovy nešikovně vyjádřené, často nedoceněné, přesto však vzácné a nepostradatelné. Dnes žijí mnohdy už jen vzpomínkami a trápí se tím, že nedovedly svým potomkům předat živou víru. V měnícím se světě to prostě neuměly a neměly k tomu ani sílu. Často jim v tom bránil jakýsi stud, takt, respekt k autonomii odrostlých dětí i vnoučat. Útěchou jim může být výrok kteréhosi teologa, že Pán Bůh sice nemá vnoučata, ale že si sám nově povolává každého člověka za svého syna či dceru.

Hlavně bychom to ale neměli Pánu Bohu kazit a neklást mu překážky. To znamená, měli bychom žít s trochou humoru v trpělivosti, důvěře a naději. Ani jedna z babiček, dokud žije, není duchovně hotová a zralá, každá nejspíš ještě má dost práce sama se sebou. A každá z nich - jednotlivě či společně s jinými - může pláštěm svých modliteb přikrývat a chránit ty, na nichž jí záleží a kteří jí takto byli svěřeni. Blízké i vzdálené. Prosit za živé, mrtvé i dosud nenarozené, a tak i v křehkém stáří sloužit životu jako spojka mezi generacemi. V tom jsou právě tyto „babičky“ pokladem církve, byť to leckdy na první pohled nemusí být zřejmé.