Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference
Archivní článek

Táta jako nula i jako vzor čestnosti

16. 8. 2005

Tisk

Několika lidem jsme položili otázky, týkající se jejich vzpomínek na otce, táty, taťuldy a tatínky:

Vydání: 2005/34 Ideální muž - stejný jako otec?, 16.8.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

1. Můj otec je pro mě nula – doslova a dopísmene. Nemám k němu žádný vztah. Bydlí 200 metrů od našeho domu, v kterém žiji s mámou. Ví o mně. Ví, že existuju, že jsem jeho dcera, ale nikdy, nikdy se ani nezastavil, nezavolal, nedělal si nejmenší starost. Zpočátku to pro mě bylo velice těžké, ale zvykla jsem si. Vím, že se to na mě v určitém směru podepsalo - teď mám docela problém najít si nějakého stálého přítele. Nerozumím si s muži, připadají mi všichni hloupí - alespoň ti mému věku blízcí.

2. Asi nejhůř jsem se cítila, když jsme ve škole měli psát slohovou práci na téma „Prima den prožitý s mým otcem“. Od začátku až do konce jsem si musela všechno vymyslet a cítila jsem se přitom jako ta nejposlednější veš na světě. Na ten pocit do smrti nezapomenu.

 

Hedvika Petříková, učitelka:

1. Můj vztah k otciprošel dvěma fázemi. Nejdřív jsem se za něho styděla a později ho bezmezně obdivovala. Můj otec byl obyčejný zemědělec. Od rána do večera byl špinavý a smrděl hnojem. Zastávala jsem názor, že nemá vůbec žádné vystupování a nic neví o „opravdovém velkém světě“. Přijít na to, že tomu tak není, mi chvíli trvalo. Musela jsem na vlastní kůži okusit ten „opravdový velký svět“, abych pochopila, jak úžasného otce mám: člověka s obrovským srdcem a velkou přirozenou inteligencí.

2. Tak to vím naprosto přesně: ve chvíli, kdy jsem se náhodou od mé babičky dozvěděla, že ona sedlačina nebyla tátova volba. Jako dítě se učil dobře, byl chytrý a chtěl studovat. Jenže mu v té době zemřel tatínek, a on jako nejstarší musel převzít hospodařství a dělat to, co vlastně nikdy dělat nechtěl – živit se „hnojařinou“. Musela jsem se hluboce sklonit před jeho obětí, zvláště proto, že jsem ho nikdy neslyšela ani slůvkem si stěžovat. Ba právě naopak: za všech okolností se na všem snažil najít něco krásného. Jsem mu moc vděčná, že takovému přístupu k životu naučil i mě. Ono se pak hned žije líp.

 

Max Kašparů, jáhen a psychiatr:

V naší rodině chyběl otec už od mého narození. Je tedy otázkou, zda mohu hovořit o rodině jako společenství rodičů a dětí. Jeho nepřítomnost jsem si jako dítě svobodné matky začal uvědomovat silněji až v pozdním předškolním věku, kdy jsem postavu otce viděl u svých kamarádů v sousedství. A mohu říci, že jsem jim jejich tatínky ani nezáviděl. Byli to lidé ukřičení, silně trestající, jeden byl nepříjemný alkoholik, kterého jsem se sám bál a byl jsem rád, že s ním nemusím být pod jednou střechou. Ač jsem svého otce neměl, otcové z okolí mi dobrými vzory nebyli, takže jsem ani doma mít někoho takové nechtěl. Naopak jsem žil s dobrým dědečkem a v jeho rozvětvené rodině bylo hodně strýců a dospělých mužů, které jsem viděl raději než tatínky svých kamarádů. Horší už byla situace ve škole, zvláště tehdy, když noví učitelé v obci nevěděli, že otce nemám, a hovořili se mnou, jako bych ho měl. Tehdy jsem cítil, že něco není „společensky“ v pořádku, ač jsem to ještě nedovedl pojmenovat. Nutno ještě přičíst skutečnost, že šlo o první polovinu 50. let, kdy pohled na svobodné matky a jejich děti nebyl takový jako dnes, kdy je naopak vdávající se těhotná dívka považovaná za nerozumnou, protože „svobodné mateřství“ se díky tržním zákonům i pokrokové mentalitě vyplácí. Občas si položím otázku, zda by manželství mých rodičů bylo pro ně samotné i pro mne šťastné, a zda by mi bylo vkladem do života. Neuvažuji tak z důvodů sobeckých, spíše alternativních. A občas mne také napadne, jaké mělo moje „beztatínkovské“ dětství vliv na tvorbu mého vlastního otcovství vůči mým dětem. Kdoví... Někdy může být vlastnictví ztrátou a chybění ziskem. 
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou