- Katolický týdeník

Desetiletí opomíjený dřevorytec, grafik a spisovatel Josef Váchal (1884–1969) prožil celý život v bídě a v ústraní, soudobými kritiky ignorován. Jeho dílo objevily až následující generace, ale teprve v průběhu 90. let se dočkal plného uznání. Dnes bývá řazen mezi přední představitele české novobarokní vlny 20. a 30. let dvacátého století, avšak své místo zaujímá též v umění dekadence a bývá považován i za předchůdce postmoderny. V letech 1910–1912 náležel k uměleckému sdružení Sursum, sblížil se s katolickou revue Meditace i s katolickými intelektuály kolem Staré Říše. Do literatury se zapsal především dnes již kultovním Krvavým románem (1924), ale je také autorem desítek dalších literárních textů, z nichž mnohé nebyly dosud vydány.
Své knihy, jež vycházely v minimálním počtu výtisků, Váchal sám ručně vysázel, doprovodil dřevoryty a ilustracemi, svázal i prodával. Knihu nechápal pouze jako text, ale jako jedinečný umělecký artefakt, v němž se literární kvalita propojuje s výtvarným zpracováním knihy, od sazby písma až ke grafikám a ilustracím. Váchalův literární i výtvarný výraz vyrůstal z podvojnosti barokního světa, v němž paralelně vedle sebe stojí peklo i ráj, Bůh i ďábel. Inspirace expresivním barokním kazatelstvím, apokalyptikou i naukami o démonech dala ve spojitosti se zálibou v okultismu a spiritismu vzniknout Váchalově specifické estetice, spojující ornamentalitu děsu baroka s dekadencí a symbolismem. Analogicky k žánrové a formální pestrosti literárních textů (postily, pekelné žaltáře, pansofie, texty inspirované kramářskými písněmi atd.) se i v jeho výtvarných pracích propojují a mísí romantizující tendence (Šumava od Písku), expresionistické tóny (Sabat) i dekadence (diptych Kobky života a mystiky či cyklus akvarelů Chorobné duše).

Chvála Šumavy
Významné místo v dlouhé řadě Váchalových děl zaujímá rozsáhlá publikace Šumava umírající a romantická, vydaná letošního jara nakladatelstvím Paseka. Váchal na unikátním díle, jež vyšlo v pouhých jedenácti exemplářích, pracoval od léta 1928 do jara 1931. Publikace obsahovala 74 barevných dřevorytů a text byl vysázen z více než osmi tisíc ručně řezaných a odlitých písmen. Výtisk měl úctyhodné rozměry 65 x 49 centimetrů a vážil kolem dvaceti kil. Váchal za jeden exemplář požadoval na tehdejší dobu vysokou částku, 16 800 korun, tu však v plné výši zaplatil pouze kníže Jan Nepomuk ze Schwarzenberku. Dnes by se cena originálního vydání Šumavy pohybovala ve stovkách tisíc.
Tato publikace v sobě propojuje svébytný Váchalův literární výraz s mistrovstvím jeho dřevoryteckého umění. Textové pasáže jsou prokládány desítkami barevných dřevorytů, od zachycení temných houštin šumavských hvozdů (Zbytky pralesa v Gayerruck) přes melancholické obrazy vřesovišť (Oka slatí v Neuhütten) až po prozářené pohledy na panorama šumavských hor (Fallbaum a Falkenstein). Výraz Váchalových ilustrací se pohybuje od romantizujících scenérií měkkých a tlumených barev až k výrazným a ostrým tahům expresionistické kresby, obrazy tvarované z harmonie různých tónových odstínů jediné barvy střídá provokující kombinace zdánlivě si odporujících barevných škál. Vedle jemných tahů doširoka rozevřené šumavské krajiny autor zachycuje melancholii říček a tůní právě tak jako strašidelnou neprostupnost šumavských pralesů. Realismus ztvárnění ustupuje snovosti a imaginaci, jež v tísnivosti šumavských vřesovišť, ve vlhku lesů nebo víru bystřin nalézá ozvěny lidových báchorek a stopy po prapůvodních přírodních bytostech, stojících na prahu pohanství a pohádkového světa. Postavy evokují přízraky a zhmotněné halucinace vyrůstající z tajemství krajiny jako její přirozená součást (Démon slatě, Mrtvý z pralesa).

Zem nemnohým, leč dobrým
„Jedinečná krása Šumavy pozůstává v hlubokých a namnoze nepřetržitých hvozdech, v početnosti vod, jevících se slatěmi a vodami tekoucími v podobě nesčetných praménků, bublajících potůčků, vířících bystřin a šumných říček,“ píše Váchal ve své knize, ojedinělé oslavě šumavského kraje i po stránce literární. Zpověď autora, který se na Šumavu vracel po několik let jako osamocený poutník pronikající do nejnepřístupnějších končin, vyrůstá z kombinace meditativních úvah a cestovatelských poznámek. Obsahuje ale i explicitní kritiku obchodníků, proměňujících šumavské pralesy v turistické oblasti, stejně jako masarykovského pragmatismu.
Ve Váchalově vidění se Šumava stává přízračnou krajinou, jejíž reálie se proměňují a spiritualizují, z mlh vystupují přízraky, bludná světla se probouzejí ve slatích: „(...) zdálo se nám, že děsivé mátohy se plouží po černém houští až nahoru po pních obalených lišejníky.“ Ty mátohy, ta strašidla si Váchal přinesl z barokních bestiářů a knížek lidového čtení. Není divu, že jej fascinovala právě Šumava, kraj málo obydlený, jehož hvozdy se tolik nabízely barokně-dekadentnímu snění o sabatech. Romantizující dikci často střídají expresionisticky zabarvené pasáže, dodávající Váchalovým reflexím sugestivní plastičnosti: „Blesky hustěji se křižují a zanícená nit světla prošlehne častěji temnem lesa; každý následující okamžik přináší stále intensivnější požár vteřinového rozsvětlení, tím úděsnější v ustavičném zatmívání se zejících šerých doupat mezi kmeny. (...) Zdá se, že i obloha úpí stejně jak koruny smrků chvějících se vichrem a bičováním dopadajících kapek v ohýbané vichřicí větve.“ Váchal je mistrným vypravěčem, střídajícím různé vyprávěcí polohy, od vzrušených momentů přechází ke střízlivé dikci téměř deníkového záznamu, aby dále prostřednictvím barevných asociací rozehrál hru stínů a barev šumavského svítání a zakončil ji výkladem o šumavské flóře, prozrazujícím jeho všestranné znalosti.
Autorovy vzpomínky a reflexe doplňují meditativní pasáže: kontemplace šumavských lesů jej vede k úvahám o poměru člověka k přírodě. Vztah mezi člověkem a krajinou chápe jako hluboce spirituální a vzájemně inspirativní, klíčem k porozumění krajině je pokora. Pojetí krajiny jako posvěceného místa odpovídá i Váchalův smysl pro ekologii: prorocky zní jeho obavy z odvodňování šumavských mokřin, bezohledné těžby dřeva i pustošícího turismu: „Zem nemnohým, leč dobrým,“ píše Váchal. Jeho Šumava v souhlasu s apokalyptickým viděním světa a nedůvěrou k lidstvu je proto Šumavou umírající, zanikající krásou autentického přírodního bytí. Dodejme, že autorova apoteóza prapůvodní, nenarušené Šumavy tak o řadu desetiletí předchází snahy ekologů ponechat tomuto kraji jeho vlastní přírodní rytmus. Vedle vážně a melancholicky laděných textů nelze přehlédnout Váchalův vytříbený smysl pro ironii a groteskno. Vzývá-li v úvodní básni ďábla formou ne neupomínající na poezii Bridelovu, není jasné, jak to vlastně myslí: „Na zdar, ďáble! Svět, jenž hýří, k tobě míří, ač v tě víry ztratil unci; zmlká Bílý u tvé síly, v zmar se chýlí, stvořené když vedeš k slunci!“ Váchal se směje sobě samému, věřícím i ateistům, kochá se obskurními fantaziemi, ironizuje svět démonů a pověrčivých bylinkářek, a činí tak s hravostí a lehkostí: „Zvlášť líbívalo se jim u šibenic, u hrobu samovrahů, při symbole, kde srdce pojídali vespod dole a k neštovicím světili své hole.“ Autor synkreticky spojuje různé žánry a formy, znejasňuje obsah svých výpovědí, není jasné, co myslí vážně a co je hrou, nicméně právě tato jeho záliba v obskurnosti a obsahové i výrazové temnosti byla jedním z důvodů rozchodu s katolictvím.

Katolictví ne, baroko ano
S katolickým prostředím se Váchal sblížil kolem roku 1908, kdy začíná spolupracovat se Starou Říší a Jakubem Demlem. Toto souznění ale netrvalo příliš dlouho a Váchal se s katolictvím rozchází: sám sebe chápe jako zatracence, jenž sice sdílí s katolickými intelektuály barokizující vidění světa, ale současně je mu bližší temná rovina baroka: estetika děsu, apokalyptika a diabologie. Fascinace démonickým světem, zachyceným v báchorkách a kramářských písních, zní i v jeho šumavském vyznání: „Přál bych si přijíti v styk s bludnými světly, hopsajícími po mokvavých pláních, u zahnívajících vývratů a sedících nehybně na slizských pahejlech ve vlhku se topícího lesa.“ Čím blíže má Váchal umělecky ke katolickému baroku, tím více se katolictví vzdaluje v rovině víry. Demlem je nakonec označen za „nebezpečného satanika“, na což odpovídá Novým pekelným žaltářem aneb Divové ďábelští (1913) a později demlovskou parodií. Přesto se roku 1916 spřátelí s knězem Sigismundem Bouškou, v jehož společnosti se cítí volněji: zdá se, že Bouška chápe podstatu Váchalovy imaginace: „Váchal je člověk věřící. Věří v Boha, věří v ďábla (...), je mu dáno více cítiti a viděti než obyčejnému umělci,“ píše Bouška v roce 1919.
S katolickou modernou tedy Váchal sdílí barokizující estetiku, jeho spiritualita ale kráčí k přírodnímu pohanství, ke světu živlů a démonů. K té lidové zbožnosti, v níž vedle Boha žijí i postavy stvořené lidovou fantazií a vyrůstající z ještě předkřesťanské recepce přírody.

Šumava drahá a krásná
Váchalovu Šumavu umírající a romantickou vydala Paseka ve dvou verzích, v omezeném nákladu co do rozměrů přesnou kopii původní Šumavy a současně také menší variantu. Zatímco výtisku v původní velikosti dá vzhledem k ceně přednost spíše ten, kdo chce výhodně investovat do umění, rozměrově menší publikace je cenou přístupná i širší veřejnosti. Vysoká kvalita zpracování i vynikající reprodukce nádherných Váchalových dřevorytů i textových pasáží tuto cenu plně vyvažují. Vydání Šumavy umírající a romantické lze proto právem považovat za nakladatelský počin letošního roku. A především za knihu, jež skýtá nevšední prožitek krásy.
Tomáš Vučka
V textu byly použity citace z knihy Josefa Váchala: Šumava umírající a romantická. Praha, Paseka 2008.