6.8.2014, Autor: Antonín Randa

Už je to dávno, co jsem přišel na svět, a přiznám se, že si nevzpomínám, co říkal „trenér“ mně, když jsem se poprvé chystal vstoupit na zelený pažit. Jasně, máme Desatero, které visí v šatně na nástěnce, ale to je něco jiného. To jsou obecné poučky, jako že stoper nemá před vlastním brankářem vymýšlet nesmysly a dělat riskantní kličky, jinak z toho hrozí průšvih.

Ale co konkrétně mám dělat já? Jaké jsou mé úkoly? Chci být platným hráčem, ale nevím, zda jím skutečně jsem. Běhám po hřišti, všechno kolem se míhá ve velké rychlosti a jen občas je prostor podívat se po očku na lavičku, kde sedí trenér, a zkontrolovat, jak se na můj výkon tváří. Protože i když někdy cítím, že jsem mužstvu užitečný, většinou se mi zdá, že se mi moc nevede a svými chybami způsobuji těžkosti sobě i druhým.

A jak mé minuty na hřišti přibývají, stále více si všímám, když postava v černém přeruší hru, ukáže na hráče, který je střídán a ten pak odchází kamsi do kabin a nahrazuje ho nový, čerstvý hráč, který má výkon mužstva pozvednout.

Když při střídání diváci mlčí, nebo dokonce pískají, bývá to smutné loučení. Ale když se tleská a trenér vás ještě na lavičce poplácá po zádech, to je pak radost. Radost, že jste v těžkém zápase odvedli dobrou práci.

My, co hrajeme fotbal, tohle všechno známe. A tak vám k začátku nového ročníku fotbalové ligy přeji hodně štěstí, ať se vám vyhýbají zranění a dáte co nejvíc gólů do té správné branky.