Vydání: 2006/22 Financování cirkve, 30.5.2006, Autor: Jaroslav Šebek

Po příchodu křesťanství k nám se od 9. století postupně vytvořil model, jehož výsledkem byla značná hmotná závislost duchovních na svých dárcích (donátorech). To pramenilo i z toho, že kostelní pozemky vesměs patřily buď panovníkovi, nebo šlechtě. Posun přineslo až vydání tzv. velkého privilegia církve v roce 1222, které znamenalo vyvázání kněží z vlivu feudální vrchnosti, přičemž biskup získal také nárok na větší část odváděného desátku. Postupně se také rozšiřoval okruh věřících, kteří klášterům a dalším církevním zařízením odkazovali majetek i pozemky. Zejména v době vlády Karla IV. tak rozšířila katolická církev majetkové državy, což posílilo její tendence stát se vedle duchovního působení i vlivnou mocenskou institucí.
Tento fakt pak ovlivnil ve společnosti růst kritických nálad vedoucích ke vzniku husitského hnutí. V jeho důsledku došlo k významnému zeslabení katolického církevního pozemkového vlastnictví, které přešlo většinou do rukou šlechty. Přesto si katolická církev nadále udržovala poměrně stabilní materiální základnu, při níž zúročovala i mnohé podnikatelské aktivity, zejména v klášterním prostředí. Tento trend pokračoval také v pobělohorském období, kdy jí navíc pomáhala i státní opora. Ta však s sebou nesla zvýšení úsilí vládnoucích Habsburků o podřízení církve jejím zájmům.
Podstatnou změnu poměrů přináší nástup Josefa II. na trůn v roce 1780 a zahájení společenských i náboženských reforem. Jejich cílem bylo dosáhnout podřízení církve státnímu dozoru. Souviselo to s císařovými představami o proměnách organizace církevní správy, kde se měly stát hlavní složkou farnosti, a o posílení materiálního zabezpečení duchovních správců ze státních prostředků (tím se také postupně vytváří role kněze jako státního úředníka, která v našem prostředí přetrvá po celý zbytek mocnářství). Rozsáhlé pravomoci a omezení státního dozoru přinesl církvi konkordát uzavřený v roce 1855. Ten sice dával církvi velké možnosti například ve sféře školství a výchovy, ale finanční otázky ponechával prakticky beze změny. (Od 70. let jsme navíc svědky dalšího utužování státního vlivu.)
Rozpad monarchie v roce 1918 přinesl další proměny materiálních podmínek existence církve. Kvůli pozemkové reformě církev přišla o další část svého vlastnictví (díky vlivu lidové strany však nebyly ztráty tak veliké, jak původně předpokládaly vládní návrhy). V důsledku antikatolického naladění velké části politické reprezentace se v prvních letech existence Československa vážně uvažovalo také o provedení odluky církve od státu, ta však nebyla nakonec realizována. Důvodem byl mimo jiné odpor katolické veřejnosti, která se obávala, že by církev ztratila podstatnou část vlivu v kulturně-školské sféře. Součástí odluky měla totiž být také laicizace školství. Dalším argumentem byly obavy z toho, že by takový krok mohl destabilizovat politickou situaci na tradičně katolickém Slovensku, kde vyvolalo pobouření již stržení mariánského sloupu. K podstatnému posunu v oblasti vztahu mezi státem a církví přispěl až výsledek parlamentních voleb v roce 1925, v nichž posílily konzervativní strany a zeslábla levice. Po dohodě občanské pravice byl v parlamentu přijat tzv. kongruový zákon, garantující státní plat duchovním. Stát převzal také náklady na vzdělání duchovních, především financování bohosloveckých fakult. Naprostý zvrat přinesl nástup komunistického režimu, který církvi odňal do té doby fungující možnost financování její činnosti z podnikatelské činnosti (lesy, drobné podniky apod.) a výnosů církevního majetku. V roce 1949 byl navíc přijat zákon, který pod rouškou státního zabezpečení církví chtěl dosáhnout nejen jejich podřízení, ale v budoucnosti i likvidace. S tímto dědictvím se potýkáme dodnes.