- Katolický týdeník

Název výstavy v pražské Valdštejnské jízdárně poukazuje na dějiny země s nestálými hranicemi, jejíž velká část dnes patří k Polsku. Také hora Slenza, podle níž má země jméno, leží v srdci Slezska, poblíž polské Vratislavi. Nicméně české země se Slezskem v mnoha ohledech souvisí, výstava se zaměřuje na „tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů“. Jedná se o gotiku, renesanci a barok, pražská Národní galerie a Polský institut v Praze realizovaly náročnou a jedinečnou výstavu.
Návštěvník vstupuje do gotiky, vybraná díla z pražských sbírek zde dostala vzácnou návštěvu z Moravy a Slezska. Tyto obrazy a sochy vznikaly v různých dílnách, za vlády Karla IV., Václava IV.
a Zikmunda. Proslulí dvorští umělci v centrech, obeznámení s uměním italským a francouzským, tvořili vedle prostších a drsnějších řemeslníků na venkově. Kvalita tehdejšího umění ale neumožňuje klást něco výš nebo níže, zdá se, že v gotice není slabých prací. Vždy jde o díla naplněná citem – ať už ruka umělce byla školená více nebo méně.
Nádherná pieta z kostela svaté Doroty ve Vratislavi je svou prostou monumentální formou blízká některým moderním sochám, blízká nejlepším africkým dřevořezbám, které pro Evropu objevili kubisté. Nenašli bychom tu eleganci a líbeznou dokonalost vlnících se rouch. Jde o zmučené tělo na klíně matky, řezbář jako by tesal sekerou a dlátem a s utrpením možná měl přímou zkušenost – středověkým venkovem často obcházelo násilí i smrt.
Krásné roucho naopak tvoří podstatnou část opukových soch Šternberské madony a jihlavské svaté Kateřiny. Obě díla vrcholné gotiky formují postavu především krásně zvlněným šatem, ale v obličejích, rukou a tělu dítěte dostal sochař příležitost ukázat všechno, co umí, a umělec, snad z okruhu Petra Parléře, pracoval tak dokonale, až se tají dech. Svatí se „vyloupli“ z kamene v nevídané životnosti, Šternberská madona jako málo jiných v plné barevnosti. Ačkoliv je v gotické části ještě řada dalších klenotů (Olivetská hora z Olomouce, Veraikon svatovítský, Madona doudlebská), nezahlcuje mnohostí, jako se to stává ve velkých galeriích, kde návštěvník už jenom registruje, ale nevnímá.
Dovolená v slunečných zemích, které zrodily antiku, není už dnes ničím neobvyklým. Jinak tomu bylo v 16. století, kdy k nám ideály renesance pronikaly jen výjimečně. V čisté podobě (Vladislavský sál, Belveder, Valdštejnská zahrada) zůstaly osamoceny ve své exkluzivitě a rozšířily se jen ve vznešených sídlech šlechty a v drobnější architektuře měšťanských domů. Pozdní renesance za vlády Rudolfa II. už měla spíše rysy bizarní či manýristické. Výstava opět prokazuje vztahy mezi rudolfínskou Prahou a Slezskem, zejména v kultuře uměleckého řemesla. Z kostela Nejsvětější Trojice v Žarovině u Vratislavi pochází socha Krista od Adriaena de Vries, jehož bronzy zdobí také sousedící Valdštejnskou zahradu.
Barokní část výstavy souvisí s činností klášterů. S benediktiny v Břevnově, Broumově a Lehnickém Poli, s cisterciáky v Sedlci u Kutné Hory a v Křesoboru šli také umělci: Petr Brandl, Ferdinand Maxmilián Brokoff, Michael Leopold Willmann, Václav Vavřinec Reiner, Jan Petr Molitor. Jejich produkce byla jistě velmi reprezentativní, nicméně se zdá, že „umění“ vznikalo až na výjimky spíše mimo hlavní proud. Dva obrazy Orfea hrajícího zvířatům od M. L. Willmanna (1670) a V. V. Reinera (1720) patří k tomu, co zůstává z barokní malby živé, bez hluchého patosu teatrálních gest. Také Willmannova Svatá rodina, nevelký obraz zvláštní monotónní barevnosti, stojí za zapamatování, stejně jako dvoumetrová dřevěná socha svaté Kateřiny, „přitančivší“ sem z hlavního oltáře kostela svatého Kříže ve Vratislavi.
Objevná výstava ukazuje také mapy a plány, mince, pečetě, rukopisy a mnoho zajímavého: kdo mohl tušit, že ve hřbitovním kostele v Lubawce je velký barokní obraz Karlova mostu s věrným popisem Staroměstského břehu?