Vydání: 2017/22 V Ostravě poprvé světili biskupa, 30.5.2017, Autor: Jan Štěpánek

Příloha: Perspektivy 22

Jméno tohoto umělce je většině z nás neznámé, nezachovala se po něm žádná větší díla. Jeho plastiky nestojí na piedestalech našich galerií a sdílnější není ani odborná literatura. Důvod tohoto opomenutí ale netkví v nízké kvalitě jeho práce, ale především v době, v níž tvořil. Jan Adolf Vítek totiž objevil podstatu svého mistrovství v čase, který múzám příliš nepřál, a odešel ze scény dřív, než mohlo být jeho dílo patřičně doceněno.
Na samostatnou uměleckou dráhu nastoupil po roce 1930 jako absolvent ateliéru Bohumila Kafky na Akademie výtvarných umění v Praze. Ještě předtím studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, konkrétně u Josefa Mařatky a Karla Štipla. Měl tedy ty nejlepší předpoklady stát se uznávanou a vyhledávanou osobností. Bohužel úspěchy nepřicházely tak rychle. Bohumil Kafka, Vítkův poslední učitel, byl totiž známý svým přísným a akademickým přístupem při výchově studentů. Ještě několik let po odchodu ze školy se proto Vítek nebyl schopen odpoutat od starších vzorů a jeho plastiky bychom jen těžko odlišili od prací jiných tvůrců. Navíc se z počátku nestal členem žádné výtvarné skupiny, která by mu pomohla v osobním růstu. Několik let se proto živil hlavně dekorativními zakázkami a marně obesílal různé soutěže.
Ateista svědčí o Bohu
Zklamání z neúspěchů v Československu zřejmě přivedlo Jana Adolfa k odchodu do amerického Chicaga, kde žil a pracoval jeho bratr.
Po několika měsících v tamním ateliéru Albína Poláška se ale vrátil zpět s ještě větším zklamáním, než se kterým vlast opouštěl. V nastalém sentimentu, spojeném s rozhořčením a smutkem z neúspěchu, si sáhl až na dno.
Ani návrat do rodné země nepřinesl jeho duši potřebný klid. Stoupající nebezpečí ze strany hitlerovského Německa bylo stále aktuálnější. V září 1938 byla naše republika nucena odstoupit pohraniční území. V březnu následujícího roku byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a zářijovým útokem na Polsko vyvolal Hitler druhou světovou válku. Po masivních studentských nepokojích byly v říjnu 1939 uzavřeny české vysoké školy. Situace se přiostřila zejména po nástupu Reinharda Heydricha. Ten vyhlásil stanné právo a rozpoutal vlnu represí. Po atentátu na jeho osobu v roce 1942 byly nemilosrdně vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky.
Střet rozporuplných myšlenek z osobního života, spojený se strachem z nacismu, konečně probudil v srdci Jana Adolfa Vítka sílu dělat věci jinak. Koncem 30. let vzniká v jeho ateliéru řada plastik, jejichž námětem je Bůh a víra. Hned svou první figurou Ecce Homo reagoval na vznik protektorátu. Po uzavření českých vysokých škol vymodeloval truchlící Máří Magdalenu. Jen stěží najdeme v umění té doby stejně intenzivní odraz utrpení žen, které přišly o své muže a syny při masakru v Lidicích, než ve Vítkově sousoší Golgota.
Na první pohled se zdá, že nejde o nic neobvyklého. Je to ale právě naopak. Náboženské umění bylo v té době téměř tabu. Ještě paradoxnější bylo, že Vítek se až doposud ve všech oficiálních dokumentech prezentoval jako ateista. Pro umělcovu skrytou, a přitom očividnou revoltu proti okupantům si jej však začala všímat výtvarná kritika. V roce 1944, ve svých 45 letech, se dočkal i samostatné pražské výstavy. Když po válce dostali čeští výtvarníci úkol oslavit svými díly bojovníky proti fašismu, nemohl mezi nimi Vítek chybět. Konečně slavil úspěch a začal vítězit v různých soutěžích. Jeho kariéru ale ukončila v roce 1950 smrt.
Život Jana Adolfa Vítka je vynikajícím příkladem toho, že i nevěřící člověk dokáže v nejtěžších dobách nalézt Boha a předávat ono Světlo dál skrze svá umělecká díla. Mnohá z nich najdete právě na výstavě v Městském muzeu Polná, která se veřejnosti otevírá 21. června.
Jan Adolf Vítek (1899–1950): Plastiky. Městské muzeum Polná, 21. 6. – 27. 8. 2017