Setkání církevních hnutí v Římě

O svatodušních svátcích se v Římě setkali představitelé současných církevních hnutí z celého světa. Nikoli kolokvium, sympozium, ale setkání desetitisíců na náměstí před svatopetrským chrámem s papežským uvítáním a požehnáním. Už jen jejich vyjmenování na nás dýchne čímsi nezvyklým až exotickým: Charismatická obnova, Hnutí fokoláre, Regnum Christi, Neokatechumenát, komunita Emmanuel, Sant‘ Edigio, Schönstattské hnutí, Communione e Liberazione, Opus Dei, různá hnutí mariánská atd. Bylo jich tam na sto třicet, od jižní Ameriky přes Evropu po Filipíny.
Jde o novodobý fenomén. Od pozdního starověku po předminulé století, tedy v době „předmoderní“, si spontánní křesťanská iniciativa nacházela svou organizační formu v podobě řeholí či kongregací, uskupení svým způsobem uzavřených, elitářských (v protestantském světě pak v podobě nových denominací). Současné společnosti, dynamické a pluralitní, vyhovuje jiný model, méně institucionalizovaný – hnutí. Je důležité, že jde o iniciativy převážně laické. Existují ovšem i hnutí rozkladná, sektářská. Nás ale zajímají ta, která se ustavila na církevní půdě, nebo ta ekumenicky otevřená, usilující o sjednocení.
Česká společnost je atomizovaná, křesťané (i katolíci) jsou v ní menšinou obhajující svou identitu i prestiž, tu a tam se daří obnovit život farnosti, udržet „spolčo“, ale s hnutími valnou zkušenost nemáme. Kořínek u nás zapustili nejvíc „fokoláři“ či Salesiánské hnutí mládeže, snad i „charismatici“, ale širší kruhy věřících o nich zatím moc nevědí. Jinde se přitom ukazuje, že právě ona hnutí jsou účinným nástrojem misijního působení ve světě víře odcizeném, že jsou „vanutím Ducha“, jak zdůraznil ve své zdravici Benedikt XVI. Je dobré vědět předem, kam se obrátit, až nastane čas většího oživení, za něž prosíme. Proto je třeba uvítat každou individuální iniciativu, každý osobní kontakt s prostředím toho či onoho hnutí, ať už na domácí půdě nebo v zahraničí.
od