Vydání: 2018/26-27 Putování za sv. Cyrilem a Metodějem, 26.6.2018, Autor: Jiří Gračka

Příloha: Léto s KT

Osudy P. Aloise Musila byly postavené na zdánlivých protikladech. Svůj život ostatně rodák z Rychtářova u Vyškova, který spatřil světlo světa právě před 150 lety (30. června 1868), shrnul takto: „Tvořila mne poušť a životní bída. V poušti mi nepomohly ani tituly, ani řády, byl jsem odkázán jen sám na sebe a na Boha. Vědomí, že konám svou povinnost, je nejlepším uznáním a jedinou plnou odměnou.“
Oněch viditelných uznání a odměn se také často ani nedočkal, nebo aspoň ne hned. Když roku 1898 přivezl do Evropy informace o freskové výzdobě pouštního zámku Amra (vyobrazení loveckých scén nebo mužských i obnažených ženských postav), vědecká obec znalá islámského zákazu figurálního zobrazování ho označila za lháře. Trvalo dva roky, než se Musilovi při další výpravě podařilo stěny vyfotografovat, a tak změnit povědomí o počátcích islámského výtvarného umění. Byly to, jak sám napsal, dva roky „velkého mravního utrpení“, ale z podvodníka se stal uznávaný vědec.
Vědec i náčelník beduínů
Tím pro něj začalo období výzkumných výprav korunovaných významnými objevy. Jak připomínají jemu věnované webové stránky www.aloismusil.cz, stal se v té době spolunáčelníkem dvou beduínských kmenů, přivážel stovky okopírovaných nabatejských a řeckých nápisů, náčrtků, fotografií, ale i množství biblistických, topografických, etnografických a botanických poznatků. Na druhou stranu si přinášel podlomené zdraví – malárii a spoustu šrámů z opakovaných, životu nebezpečných přepadení a bitek s arabskými kočovníky.
Na samém počátku přitom stojí Musilův zájem o hlubší pochopení Písma svatého. Právě kvůli němu odešel v roce 1895, čtyři roky po svém kněžském svěcení v Olomouci, na dominikánskou Biblickou školu v Jeruzalémě a později přešel na jezuitskou Univerzitu sv. Josefa v Bejrútu. Doba lítých sporů mezi racionalistickou kritikou a tradicionalistickou obhajobou základů víry však takovému zkoumání nebyla právě nakloněna a Musil si záhy zvolil jinak. „Mění své výzkumné zaměření, aby nešel do konfliktu s církví. I když někteří mylně vysvětlují jeho mimořádné kontakty s Araby jeho odpadem k islámu, zůstal až do smrti knězem, který věrně celebruje. Snad může být důvodem takových názorů jeho zásada, že s Araby je Arabem, s muslimy je muslimem,“ zamýšlí se nad Musilovými postoji arcibiskup Jan Graubner a dodává: „Nad někdejším biblistou a filologem nakonec zvítězil historický geograf, topograf, folklorista, později také encyklopedista, beduínský politik a pozorovatel moderního Orientu.“
Roku 1904 se Musil stal řádným profesorem v Olomouci, za několik let ale přesídlil do Vídně. Kdykoli to ale bylo možné, vracel se na rodnou hroudu a vypomáhal rodině na statku. V roce 1909 byla v Rychtářově dokončena výstavba domu, který pojmenoval „vila Músa“ podle jména, pod nímž byl znám mezi beduíny – Músá šajch Číkí, nebo častěji podle kmene Banú Ruwala – Músá ar-Ruwajlí. Přitom Músá v arabštině znamená Mojžíš, což se jednak vztahovalo k Musilově zájmu o Starý zákon a jednak to byla zkomolená varianta jeho příjmení. Dům postupně vybavil orientálním nábytkem a zahradu i široké okolí vlastnoručně osázel stovkami ovocných stromků.
Roku 1912 se Musil opět vypravil na území dnešní Sýrie a Iráku, tentokrát jako průvodce Sixta de Bourbon-Parma, bratra arcivévodkyně a příští císařovny Zity. Musilovi se tak otevřely dveře k arcivévodovi Karlovi Habsburskému a blízké vztahy s mužem, který roku 1916 usedl na rakousko-uherský trůn, mu mimo jiné pomohly při intervenci za „vlastizrádce“ Karla Kramáře a Aloise Rašína nebo za vzbouřené české námořníky v boce Kotorské.
Z Orientu do Posázaví
O to horší pro něj byl po rozpadu Rakouska-Uherska přechod do Prahy, kdy ho útočné články v tisku kritizují jako habsburského lokaje. Stává se řádným profesorem pomocných věd orientálních a moderní arabštiny na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Významnou roli sehrál také při založení Orientálního ústavu. V následujících letech přednáší v USA a Velké Británii, jako dosud jediný Čech obdržel roku 1928 zlatou medaili Charlese P. Dalyho a byl zapsán na desku cti v čestné síni Americké zeměpisné společnosti.
V závěru života opustil rodný Rychtářov a usadil se v Posázaví, kde zakoupil dva statky pro své synovce. Sám prožil poslední roky v Otrybech. Volný čas kromě psaní (vedle odborných publikací psal i cestopisy a dobrodružné romány) trávil také při práci u synovců a ještě měsíc před smrtí sloužil mši svatou v otrybském kostele.
Zemřel 12. dubna 1944 a spočinul na hřbitově v nedalekém Českém Šternberku. Roku 1968 byly jeho ostatky v rámci oslav stého výročí narození převezeny do rodinné hrobky v Rychtářově. Město Vyškov, pod které tato někdejší obec dnes patří, na „svého“ rodáka pamatuje také v rámci městského muzea, kde je Aloisi Musilovi věnována stálá expozice.