V roce 1976, v osobní krizi, která se mi jevila naprosto bezvýchodná, mi jako odpověď na modlitbu spadl Ladislav z nebe. V garsonce po zemřelé sestře jsem ležela na koberci smáčeném slzami a volala k Bohu o pomoc, když vtom zazvonil telefon. Známí mě pozvali na víkend. Ocitla jsem se v Třebenicích na faře. Tím začalo moje dobrodružství spolupráce s Prozřetelností, které pochopitelně Ladislavovou smrtí neskončilo, ale pokračuje dodnes.

Co hlásal, to žil. V individuálním duchovním doprovázení byl mistrem. Disponoval mimořádným charismatem – darem dobré rady – a za všech okolností z něj sálala odzbrojující a zároveň povzbuzující láska. Ta mu ovšem nebránila svěřenou duši nekompromisně upozornit na „trám v oku“ či na „zakopané hřivny“. Na ty byl zvlášť alergický a nedal pokoj, dokud s tím člověk něco neudělal. Uměl hospodařit s časem a dodržoval řád. Právě v tom zřejmě tkví tajemství jeho výkonnosti na Boží vinici. A pak ta jeho heroická pokora! Kněz, který není pokorný, pro mě moc důvěryhodný není.

Těch bylo mnoho a vybavují se mi často, většinou v závislosti na momentálních okolnostech. Spontánně mi v mysli naskakují jeho výroky. Stačí vidět rozkvetlou louku, a už ho slyším: „Proč je to tak strakaté? Každá kytička jinak voní, je jinak barevná. Vždyť koze je jedno, co žere. To je tady pro nás!“ Nebo jedu vlakem, vidím krásnou krajinu a slyším Ladislava: „Tohle všechno je naše a my jsme Kristovi!“

V knize Vůle Boží – zbožná fráze? popisuje, jak ho po půlnoci o Vánocích s punčochou na obličeji a s atrapou pistole v ruce přepadl feťák. Ladislav ho nechal vyspat, pak ho pozval ke svátečnímu obědu, dal mu peníze na vlak a vyprovodil ho z fary. Jindy mu v kriminále smrtí vyhrožoval recidivista: „Hele, doktore, já už jich zabil několik. Já s tím nemám problém.“ V ohrožení života se Ladislav ocitl také krátce před svým tajným kněžským svěcením. Náklaďáku ulítlo kolo a namířilo si to přímo na něj. Jindy zase skončil s autem mimo silnici poté, co mu do cesty vběhla srna. Ptala jsem se ho: „Stačil jsi vzbudit dokonalou lítost?“ Odpověděl: „Ani mě to nenapadlo. Vidíš, jak je důležité být připraven kdykoliv!“

Přišlo to telefonem jako blesk z čistého nebe. Bylo těžké té zprávě uvěřit, ale zároveň jsem Ladislava silně vnímala vedle sebe a zřetelně slyšela jeho hlas: „Nic se neboj, teprve teď to pořádně roztočíme!“ Nebyla to halucinace. Těmi slovy mě podržel a – jak bylo jeho zvykem – hned mě zaměstnal. Nedopřál mi čas panikařit. Bylo třeba jednat. Nejdřív to v krátké modlitbě přijmout. Dodnes jsem vděčná za to, že mě ta zpráva zastihla právě na Eljonu, v blízkosti svatostánku a v přítomnosti kněze. Smutnou zprávu bylo nutno zavolat Ladislavovým příbuzným a také jeho bratrovi v Austrálii. Nestačila jsem ještě ani vydechnout a už mi volali z Katolického týdeníku, abych hned napsala sloupek do aktuálního čísla. V něm jsem vyzvala čtenáře ke spolupráci na knize. Ladislavova smrt pro mě znamenala obrovskou ztrátu a zároveň úkol.

Právě ten ohlas potvrzuje, že to tehdy nebyla halucinace, ale Ladislavova prorocká slova. On ve své pastorační a evangelizační práci skrze ty knihy pokračuje a jeho akční rádius je ještě větší než za pozemského života. Trilogie jeho exercicií vyšla v šikovném kapesním vydání a mnoho lidí ji opravdu nosí v kabelce nebo v kapse a často se k ní vrací. Dnes mi přišel dopis od paní M. z Děčína: „Počtvrté jsem dočetla knížku Až k prolití krve. Otec Ladislav byl opravdu svatý a zlatý člověk.“ Kdysi se mi ozvala zdravotní sestra, která toužila založit v Hořicích hospic, ale narážela na nepřekonatelné překážky. Ladislava znala jen z knížek. Volala mi: „Jsem v Třebenicích, na místě, kde zabili P. Ladislava.“ – „Tak si tam s ním ten hospic domluvte,“ odpověděla jsem prý Janě, která tehdy začínala svůj katechumenát. Dnes na to vzpomíná s humorem: „Vůbec jsem neměla tušení, že je něco takového možné, ale když jsi mi to poradila, tak jsem mu tam řekla: Pane faráři, jestli to takhle fakt funguje, tak mi s tím prosím pomozte.“ No, a za čtyři měsíce byl hořický domácí hospic na světě.