- Katolický týdeník

Už čtrnáct let se MARTIN ZAMAZAL zabývá krizovými situacemi a humanitární pomocí v rámci Arcidiecézní charity Olomouc, několikrát se také vydal pomáhat s jejími projekty na Haiti. A když letos dorazila krizová situace k nám, přispěl svými zkušenostmi i tentokrát, za což ho v červenci na Velehradě ocenili biskupové.

Musím předeslat, že nejsem odborník a tohle jsou věci, kterým úplně nerozumím. Z pohledu laika a s přihlédnutím k tomu, že sleduju i zahraniční informační kanály, třeba francouzské nebo britské, bych souhlasil s tím, že se jistá podoba epidemie stává realitou našeho života a viry tady s námi budou – a nejspíš si na to musíme zvyknout tak, jak už si zvykli lidé v Asii. Pro nás je důležité, abychom ve chvíli, kdy epidemie hrozí, udělali maximum pro její předcházení, což jako humanitární pracovník znám z poskytování pomoci ve světě. Nemůžeme zajistit absolutní bezpečnost, ale udělejme maximum, abychom rizika minimalizovali a tím sebe i ostatní co nejvíce chránili. To je nyní úkol nás všech.

Snímek archiv Martina Zamazala

Osobně říkám ano, ale nejsem epidemiolog. Nicméně u nás v Charitě a mezi křesťany obecně by na prvním místě měla být ochrana těch, kteří to potřebují, kteří jsou zranitelní. Život křesťana a jeho duchovní růst je navíc postaven na sebeobětování, a byť se slovo oběť z našeho postmoderního slovníku pomalu vytrácí, pojďme si ji připomenout právě tím, že svou rouškou budu chránit druhého a jeho rouška zase ochrání mě. Oběť spolu s ohleduplností.

A ještě jedna věc: potřebujeme mít elementární jistotu, že nastavený směr a pravidla jsou správná a vedou k ochraně nás i celé společnosti. Pokud každý týden, nebo dokonce každý den slyšíme z médií rozdílné pohledy a i ve veřejnoprávních médiích dostávají prostor lidé s názory, že rouška nikoho neochrání, že respirátor je zbytečný, je to pro nás, pro naše pacienty a klienty i pro celou společnost kontraproduktivní a psychicky náročné.

Moje práce zahrnuje jak národní, tak i diecézní koordinaci při mimořádných událostech jasně definovaných zákonem. U pandemie koronaviru nebylo zprvu úplně jasné, zda do mé kompetence výlučně spadá, protože zasáhla charitní sociální a zdravotní služby, kde jsou odborníky především ředitelé Charit. Když ale vznikl krizový štáb Charity ČR, byl jsem přizván, abych do diskusí a rozhodování vnášel pohled z hlediska řešení krizových situací.

V prvních dnech, kdy nikdo moc nevěděl, co a jak dělat, a nebyly k dispozici ochranné pomůcky, jsem z českých a zahraničních odborných zdrojů a s využitím selského rozumu připravil přehled, jak postupovat, jak se mají charitní pracovníci chovat. Takže už na konci února byly Radě ředitelů Charity ČR k dispozici první vysloveně praktické informace a jednoduché kroky, jak reagovat při podezření, případně výskytu infekce covid-19 v našich službách, u našich klientů, pacientů a zaměstnanců. A tenhle materiál začal žít vlastním životem a zdá se, že to trochu pomohlo, přinejmenším z psychologického hlediska.

Ano, krizový štáb Charity ČR mě pověřil i obstaráváním osobních ochranných prostředků, o které byla, jak víme, veliká nouze. Bylo to nesmírně vysilující, nikde nic nebylo a většina tzv. obchodníků nabízela ochranné pomůcky, které sami neměli, a ještě za nehorázné sumy. Jen opravdu pár firem bylo solidních a také díky nim jsme situaci dokázali postupně řešit.

V prvních dnech a týdnech hráli velkou roli sami charitní zaměstnanci, kteří spolu s dobrovolníky začali šít bavlněné roušky a rozdávat potřebným. Později se přidaly firmy s bezplatnými dodávkami ochranných krémů, dezinfekce, ochranných štítů a ústenek, a i když samozřejmě nemohly pokrýt naši potřebu, byla to krásná ukázka solidarity.

Byl to náročný čas, plný hektických dnů a týdnů, ale Charita se stejně jako ostatní s celou situací poprala a zvládla ji se ctí.

Více v tištěném nebo elektronickém vydání KT.