Vydání: 2017/4 Přísaha na dvě Bible, 24.1.2017, Autor: Václav Štaud

Brzy to bude 25 let, co jsem Katolickému týdeníku poskytl podobný rozhovor. Na otázku po mých plánech jsem odpověděl přibližně v tom smyslu, že diecéze je živý organismus, který se nedá spoutat nějakými plány a programy. Že bude třeba reagovat na život, který se projevuje v různých chvílích a místech pokaždé jinak. To se týká farností, děkanátů či vikariátů stejně jako celých diecézí. A opravdu jsem se vždy snažil vycházet z konkrétních situací a věci řešit tak, jak jsem nejlépe uměl. V diecézi například bývalo 37 děkanství. Jak ubývá kněží, změnili jsme to na pouhé dvě desítky a toto rozhodnutí se ukázalo jako správné.
Nejvíce starostí mi určitě přináší zabezpečení pastoračního pokrytí diecéze. Tento úkol je nevděčný, ale asi to platí všude na světě. Když jsem jako generální vikář začínal, navštívilo mě několik kněží z Rakouska. Jeden z nich, který byl dříve také generálním vikářem, mi svérázně naznačil budoucnost: „U nás se obsazení far řeší konkurzem. Když se mi přihlásili tři zájemci, musel jsem určit jednoho z nich a ti zbývající mi to pak měli za zlé. Než uplynuly dva roky, přišel i ten třetí s výčitkami, že jsem za faráře vybral právě jeho.“ Byla to úsměvná a současně výstižná slova. Ani moje rozhodnutí v této oblasti nemůže potěšit všechny. Ne každý člověk dokáže objektivně vnímat, že zájem celé diecéze daleko přesahuje potřeby jediné farnosti.
Protože všechny farnosti nemohou být obsazeny, je opravdu nutné zapojovat do pastorační činnosti stále více laiků, aby na bázi dobrovolnosti zastávali úkoly a služby, u kterých vždy nemusí být kněz. Život církve má přece být záležitostí všech! Já dokonce věřím, že pokles počtu kněží je určitým Božím záměrem vyprovokovat věřící ke zvýšení aktivity. A už se opravdu stává, že farnost, která na nějaký čas ztratí kněze, nejenže neupadá, ale naopak ožije. Také laické komunity a sdružení křesťanů přinášejí dobré plody, s pomocí různých spiritualit vedou své členy ke svatosti. Svatý Jan Pavel II. je správně označil za nové Letnice církve.
Jako farář jsem každou neděli stál před svými lidmi a snažil se je vést, učit a povzbuzovat. I dnes pravidelně přijíždím do farností a slavím tam mši svatou. Jenže zpětná vazba už tu není, protože příští neděli jsem zase jinde. Nemohu proto vidět, jak v dětech, které jsem křtil, zraje víra, jak se mladí lidé staví na vlastní nohy a rozvíjejí se rodiny, nemohu také doprovázet staré a nemocné. O tyto radosti i starosti jsem ochuzený a dlouho jsem si na to zvykal. S mnoha bývalými farníky přesto zůstávám ve styku. Například v Blansku jsme kdysi založili společenství rodin, které dosud žije, a já se rád účastním jeho aktivit.
Ano, vedle služebních jednání se scházíme nejméně jednou do roka v přátelském duchu. Není to konference, ta je vyhrazena otcům biskupům. Neřešíme také úřední problémy, ale spíše si řekneme něco o sobě, prohlédneme si navštívené biskupství, muzeum či jiné cenné objekty. Bývá to příjemně strávený den. V poslední době se obsazení této funkce ve většině diecézí natolik obměnilo, že bychom se měli opět brzy setkat a důvěrněji se seznámit. Z původního sboru generálních vikářů devadesátých let jsem zbyl už jediný, měl bych tedy mít nejvíc zkušeností. Přesto uvedená setkávání bratří ve zbrani, jak jim říkám, pokládám i pro sebe za užitečná.
Pro mě je to kněžské společenství fokoláre. Mám v něm rodinné zázemí. Scházíme se každé úterý a celý den prožijeme spolu. Program bývá bohatý od rozjímání až po vycházku či společný oběd. Mně to velmi pomáhá a myslím, že všem. Někdo si snad myslí, že tam řešíme, kam koho přeložit, ale je tomu naopak – právě od těchto problémů si chodím mezi přátele vyvětrat hlavu. K mým radostem ve vzácných chvílích volna patří i občasná literární tvorba.
U příležitosti padesátého výročí popravy Jana Buly – to bylo v květnu 2002 – jsem byl pozván na mši svatou do Moravských Budějovic. Když jsem si připravoval kázání, napadlo mě, že mládeži dnes chybí vzory. Kolik odvahy potřeboval P. Bula a další kněží na počátku padesátých let, když stáli proti tak hrozivé moci! Tehdy jsem se rozhodl shromáždit dokumentaci a poprosit Josefa Janštu, který umí psát pěkné knížky pro mladé, aby i o Bulovi něco vytvořil. Ale během seznamování s fakty mě tento silný příběh natolik oslovil, že jsem jej začal rozvíjet sám. Kanonizace tehdy ještě nebyla na pořadu dne, tvořil jsem prostou beletrii. A proto, i když jsem se snažil zjistit a ověřovat si co nejvíc věcí, jsou tam i drobné údaje, které jsem musel kvůli logice děje domýšlet. A je dobře, že řada z nich se pozdějším zkoumáním potvrdila.
Naopak, bylo to náročnější, protože jsem si z důvodu začínajícího soudního procesu uvědomoval nezbytnost držet se naprosto přesně faktů. Nejde tedy o romány, ale o určitou dokumentární práci. V případě Václava Drboly navíc mnoho informací chybělo. Byl starší a většina přímých svědků už nežije. U Tomáše Týna sice ještě může svědčit většina jeho spolužáků a přátel, za rodinou jsem ale musel vyjet do Německa, kam Týnovi emigrovali. Ve všech třech publikacích jsem se snažil také co nejvěrněji zachytit kontext doby, v níž se jednotlivé příběhy odehrávaly: těžký život za komunismu i dění v církvi během druhé poloviny 20. století.
Mučedníci komunismu mají mnoho společného. Drbola, Bula i Toufar, který je také rodákem naší diecéze, byli horlivými kněžími s krásným vztahem k mladým lidem. Vyšetřovatelé, kteří na objednávku nejvyšších míst vyráběli zločince z nevinných lidí, se u těchto tří osobností setkali s neočekávaným a pro ně nepochopitelným jevem. Byla to věrnost svědomí, které se nedá koupit sliby a výhodami ani zastrašit mučením. Na boromejce Matce Vojtěše Hasmandové je pak obdivuhodná odvaha a vědomé přijetí rizika pronásledování a vězení – ať to bylo při skrývání pronásledovaného kněze nebo později u její přípravy tajných sester.
Za stejně silnou víru, spojenou se statečností, si naši úctu zaslouží i blahoslavená sestra Restituta Helena Kafková, rodilá Brňanka, umučená ve Vídni nacisty. A Tomáš Týn je zase příkladem lásky k církvi a vlasti. Jeho nabídka výměny vlastního života za svobodu druhých je dosvědčená jiným knězem a v plném rozsahu ji přijal sám Bůh. Taková oběť nemá v našich novodobých dějinách obdoby. Kdybychom se mohli vrátit až do 17. století, pak je třeba zmínit i jezuitského kněze Martina Středu, který na kolenou vyprosil záchranu Brna a obráncům k tomu dodával potřebnou odvahu. Důležitá v jeho případě je i skutečnost, že uměl Pánu a jeho Matce projevit opravdovou vděčnost. Místo aby se opájel slávou vítězů, šel do Křtin děkovat – pěšky a bosý.
Na okovaných dveřích, které vedou pod věž kostela svatého Vavřince v brněnské čtvrti Komín, je přibita podkova. Není předmětem pověry, že podkovy přinášejí štěstí, ale vzpomínkou na rok 1645, kdy Švédové proměnili gotický kostelík v konírnu. Od klukovských let jsem byl hrdý na to, že v historickém vítězství Brňanů nad obrovskou přesilou má svoje místo i moje rodiště. Podle pověsti o předčasném zvonění poledne na petrovské věži měl totiž číšník právě v komínské hospodě vyslechnout rozhovor dvou švédských důstojníků. Mluvili o tom, že když nedobudou Brna do poledne, skončí s obléháním. Číšník pak poslal svého bratra s touto zprávou obráncům Brna. Já jsem si vždy s úctou připomínal, že žiji ve městě, které dokázalo uhájit svou víru a svobodu.
Odmalička jsem vyrůstal v povědomí, že církev je něco, kam patřím a co také nějakým způsobem patří mně. Můj druhý domov. Pamatuji si, že když jsme jednou šli ze mše svaté, před komínskou farou stálo černé auto. Někdo z chlapů řekl: „Asi přijeli pro pana kaplana.“ Muži se rozběhli a obstoupili faru s úmyslem svého kněze bránit. Šlo o P. Josefa Bradáče. Tehdy jsme tam s tatínkem stáli dlouho a já vnímal velké odhodlání lidí bránit církev a spravedlnost. Teprve až cizí lidé z fary odešli a nikoho neodvedli, jsme se rozešli domů. Byl jsem malý, snad sedmiletý, ale tato chvíle bude vždy patřit mezi silné okamžiky mého života. Působení rodiny a setkávání s moudrými lidmi včetně kněží postupně ujasňovalo a prohlubovalo můj odmítavý vztah k trvajícímu bezpráví.
Rozmýšlím se. Biskup Josef Hrdlička mě nedávno požádal o zpracování života našeho společného spolužáka Otty Opálky. Byl to dlouho vězněný lékař, významný odborník na cukrovku, který vykonal mnoho dobrého pro své spoluvězně. Například v Leopoldově obětavě pečoval o blahoslaveného biskupa Pavla Gojdiče a byl svědkem jeho smrti. Do semináře přišel stejně jako já v roce 1968, to už byl ale zralým mužem na prahu padesátky. P. Otto Opálka jako kněz brněnské diecéze působil v Mašovicích u Znojma; byl vyhledávaným zpovědníkem hlavně lékařů a lidí, kteří zastávali odpovědná povolání. Tento dobrý člověk se svérázným smyslem pro humor se svobody církve nedočkal, zemřel před koncem osmdesátých let.
Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK (* 5. února 1942 v Brně) maturoval v Brně na elektrotechnické průmyslovce a osm let pracoval jako technik ve Zbrojovce. Po studiu na CMTF UP v Olomouci přijal roku 1973 kněžské svěcení v katedrále na Petrově a pak působil ve farnostech Jedovnice, Ostrov u Macochy, Blansko, Hovorany a naposledy jako farář v dómu. Generálním vikářem se stal v roce 1992 a v jubilejním roce 2000 jej papež Jan Pavel II. jmenoval prelátem Jeho Svatosti. Roku 2008 byl zvolen děkanem a prvním prelátem Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla v Brně. Je autorem knih Kde by se vzalo to dobro?, Stříbrné vteřiny, Sejdeme se v nebi, Přichází král, Sešívané srdce a Někdo tě má rád. Ve studiu Radia Proglas namluvil CD Ke tvé chvále zpívám.